Po letech ministrování jsem si uvědomil, že do kostela chodím trochu jako herec do divadla, ve víře se ale snažím stále zdokonalovat, svěřuje se pro rubriku Zkušenosti s Bohem Václav.
Můj vztah k Bohu se začal rozvíjet už ve velmi raném věku, kdy jsem začal ministrovat. Kromě rodičů a babiček mě k Pánu Ježíši vedl hlavně můj dědeček, který je trvalým jáhnem. Díky němu jsem se dozvěděl hodně věcí o Kristu a jeho církvi a probudil se ve mně zájem o četbu Písma svatého. Tuto zálibu jsem později uplatnil v biblických soutěžích, kde jsem sbíral ocenění, a to ve mně vyvolávalo další zájem o četbu Bible. Zvláštní náhodou, ve které vidím Boží vůli, je to, že jsem letos dostal Starý a Nový zákon jako povinnou četbu. K takovýmto zásahům Ducha Svatého a k něčemu, co bych si dovolil nazvat „Božím humorem“, se snažím být vnímavý – jsou to nenápadné maličkosti, které mě dokáží nejen povzbudit, ale i pobavit.
Na duchovní obnově, kterou jsem nedávno prožil, jsem si uvědomil, jak povrchně prožívám svůj vztah k Bohu a že do kostela chodím skoro jako herec do divadla. Tam si před publikem odehraji svoji roli, udělám svou práci, splním povinnost a Bůh, na kterého si při tom ani moc nevzpomenu, jde při tom tak nějak mimo mě. Možná je to řečené moc tvrdě, ale takhle vidím svůj dosavadní vztah k Pánu Ježíši a vím, že takovou myšlenku mi může vnuknout jedině Duch Svatý.
Zkrátka jsem pochopil, že Bůh mě provází v každé chvíli mého života a pokud ho o něco prosím a je-li to k mému prospěchu, Bůh mi to vždycky dá. Pochopil jsem, co se doopravdy děje při mši svaté, kdo je v ní skutečně přítomen a koho v tom malém kousku chleba přijímám. Je zajímavé, že čím více se snažím být Bohu blíž, tím více poznávám, jak moc jsem od něj ještě daleko. Myslím si proto, že víra vyžaduje stálé zdokonalování sebe samého.
Václav
