Vznášela jsem se na načechraném obláčku štěstí, pak jsem se ale probudila v psychiatrické léčebně a se zoufalstvím začala bojovat zájmem o utrpení druhých, svěřuje se pro rubriku Zkušenosti s Bohem Magdalena.
Byla jsem studentka střední školy s vynikajícími výsledky, ověnčena cenami v národních soutěžích. Učitelé a rodiče na mne byli hrdí a já pyšná, domnívající se, že veškeré úspěchy jsou jen mojí zásluhou. Moje prostoduché mládí vůbec nepřipustilo, že je to dar od milujících rodičů, kteří mi vytvořili pro mé úsilí vynikající zázemí, dar od mých učitelů, kteří mne vybavili profesionálními vědomostmi a dovednostmi, a také dar od Boha. Byla jsem zdravá a dychtivá všeho nového, cílevědomá a neskutečně pilná. K dovršení všeho jsem se také ve svých dvaceti letech poprvé zamilovala. Oba jsme byli přijati na stejnou vysokou školu, do stejného ročníku a byla před námi vidina, že budeme denně spolu. Co více jsem si mohla přát? Vznášela jsem se na modravém načechraném obláčku štěstí a každý den byl stvořen jen pro mé radosti a úspěchy.
Přišel čas Vánoc, doba radosti. Dostala jsem spoustu dárků a těšila jsem se na setkání se svým milým, který odjel na návštěvu ke své matce. Jela jsem za ním čarokrásnou zimní krajinou ozářenou sluncem. V srdci jsem měla rovněž plno zlatavého štěstí, protože jsem se měla setkat s láskou, jež přesahovala moje bytí…
Má láska jela se svými kamarády z venkovské zábavy autem, řidič byl opilý a všechny čtyři chlapce, včetně sebe, zabil. Probudila jsem se z tohoto přetěžkého snu v nemocničním pokoji areálu Psychiatrické léčebny v Bohnicích. Chvíli jsem nevěděla, co tam dělám, ale vtom se mi vracelo vědomí. V takových hrozných vlnách, které útočily na mou mysl, běžely mou myslí události posledních dnů. Ta hrozná bolest: zmučená duše přímo řvala úzkostí z toho, že jej už nikdy neuvidím. Nepřetržitý němý proud slzí se nedal zastavit, vnitřek mé bytosti byl doslova srolován do takového ubohého malého uzlíčku, který se stále třásl. Povrch těla byl jako nabitý elektřinou. Při každém šramotu sebou tělo trhlo bolestí, protože sílu zvuků jsem pociťovala jako přejíždění rozžhaveného drátu po povrchu mého těla. Proč, proč já, ječela jsem na své okolí a nebyla k utišení. Lékaři to vyřešili léky a umístěním na pavilonu pro těžce duševně nemocné pacienty. Moji zoufalí rodiče mne stále navštěvovali, ale já se utápěla jen ve své bolesti a tu jejich jsem vůbec nevnímala. Viděla jsem svého chlapce živého a povídala jsem si s ním. Ale přicházel a odcházel, jak se mu zachtělo. Čímž jitřil moji mysl dál.
Po razantní léčbě nejrůznějšími léky nastala druhá fáze. Apatie. A to bylo docela prima, protože bolest už byla menší, všichni se o mne starali, nemusela jsem nic, jen spát a spát. Začalo se mi to líbit. Nemám přece žádné starosti, nic nemusím rozhodovat, nikam spěchat, nic zařizovat. A tak jsem pomalu spěla k tomu, aby můj život takto skončil. Když jsem začala konečně kolem sebe více vnímat realitu, dostala jsem se do stadia, kdy jsem přestala vnímat jen sebe a svou bolest a začala jsem konečně vnímat okolí, jehož jsem byla součástí. Můj první pohled padl na okno pokoje, kde jsem byla. Okno bylo zamřížované, letěla jsem ke dveřím, ty byly zamčené, podívala jsem se po pokoji a zjistila jsem, že se na mne dívá deset dalších lidí. Všechny byly ženy, ale v jak podivném stavu. Zanedbaného vzhledu, divné oči, prapodivné pohyby těla. Došlo mi, že jsou šílené. Ale proč jsem tady já? Prozřela jsem náhle v jedné vteřině. Jsem zřejmě také šílená, proto jsem zde s těmito zvláštními bytostmi zavřená.
Abych nepropadla dalšímu zoufalství, postupně jsem poznávala osudy každé z nich a zjistila jsem, že mé utrpení, ve srovnání s jejich, je daleko menší a je v mých silách bojovat, abych se z tohoto prostředí dostala. Najednou jsem přišla na to, že pokud se budu zajímat o utrpení druhých lidí, přestanu tak ostře vnímat utrpení své, a tím se vrátím do života lidí venku, tam za těmi mřížemi. Poprvé po dlouhé době se mi zastesklo po rodičích, škole, a začala zdlouhavá, čtyři roky trvající cesta k mému návratu do života.
Dnes je mi 73 let, jsem věřící katolického vyznání a mám za sebou bohatý život, plný smutných i radostných událostí, za které jsem velice vděčná. Dívám se kolem sebe a to mi dává zapomenout na další smutné události, které mne potkávají, a zároveň děkuji za své dvě děti, vnoučata, za 46 let podivného manželství, za uzdravování z nemocí, které v mém věku není samozřejmostí a za možnost stále pracovat, protože celý život učím a tato práce je pro mne posláním a velkou radostí. Jsem vděčná za každé ráno.
Každou další nepřízeň života – ztráta bydlení, ztráta zaměstnání, ztráta vnoučátka, smrt dcery, nevěra partnera, ztráta přátel a vlastní nemoci aj. – jsem schopna překonávat silnou vůlí a hlavně se dívám dopředu, protože vím, že „po každém kříži následuje vzkříšení“. Zkrátka a dobře, celý život se odvíjí v takových vlnách, kdy je člověk jednou na dně a pak zase na vrcholu. A na každém z nás záleží, jak se s nepřízní, ale také přízní osudu vyrovnáváme.
Jedno je jisté. Kdybych neprošla svou bolestí, byla bych úplně jiným člověkem. Těžko říci jakým, ale vím, že bych neuměla bojovat se svými starostmi a bolestmi tak, aby mě to posunulo v kvalitě lidství dopředu, to jest, abych byla schopna překonávat svou maličkost a pomáhat potřebným pocestným, které na své pouti životem potkávám. Poděkování za vše ale patří Bohu, který mně tuto cestu životem daroval a neustále mně pomáhá na této poutní cestě, která mne vede k návratu k němu – domů.
Magdalena
