Pod tlakem komunistického režimu naše rodina ve víře zvlažněla, cestu k Bohu jsem nalezl až na vysoké škole a pandemie mě pobídla, abych ve víře dospěl, říká pro rubriku Zkušenosti s Bohem Jiří.
Pocházím z katolické rodiny, která si v minulosti jako jedna z mnohých prošla zkouškami víry v období socialismu. V sedmdesátých letech, v období tzv. normalizace, jsem ve škole chodil na hodiny náboženství, taky jsem asi tři roky ministroval, byl u prvního svatého přijímání a pravidelně se účastnil bohoslužeb. Změna nastala s příchodem učitelské rodiny do naší obce. Konkrétně ředitele a jeho manželky učitelky a jejich syna stejného věku jako já. Byli našimi dobrými známými a já získal kamaráda. Byli to ateisté a aktivně pracovali pro tehdejší režim. To se projevovalo i v nepřímém nátlaku na mé rodiče, a zvláště matku, pracující v obci jako vedoucí školních jídelen, tehdy plně pod místním národním výborem. V této době se proto v naší rodině projevilo zvlažnění náboženského života a útlum víry.
V době, kdy moji spolužáci přijali svátost biřmování, jsem vedl život odpadnutí od víry a bohoslužby jsem navštěvoval jen o svátcích a občas o nedělích. Ve svých 23 letech za studia na vysoké škole jsem poznal studenty, kteří naopak aktivně praktikovali katolickou víru a byli mi inspirací pro znovuobjevení duchovního života. Po generální zpovědi jsem se začal více účastnit mší svatých a přistupovat ke svatému přijímání. Vysokou školu jsem sice nedokončil, ale z dnešního pohledu jsem za študáckých let znovu nalezl cestu k Bohu.
Až po mnoha letech, s příchodem koronavirové epidemie, jsem se jakoby probudil ze sna a při podrobnějším zamyšlení nad svým životem jsem najednou zjistil, že jsem vlastně v křesťanském životě nedospělým, jelikož jsem ještě nepřijal svátost biřmování. Pocítil jsem úzkost jako nikdy z tohoto stavu letitého opomíjení a odkladu přijetí této svátosti. Jako by mi sám Pán říkal: „Jak dlouho mne ještě necháš čekat? Chci tě obdarovat…“
Jiří
