Občas pochybuju: Je to všechno pravda? Opravdu na to všechno věřím? Pak si ale sednu do lavice a naplní mě zvláštní klid, svěřuje se pro rubriku Zkušenosti s Bohem Aneta.
Když mi bylo asi deset let, zeptaly se mě kamarádky, jestli s nimi nechci jít v neděli ven. Odpověděla jsem, že odpoledne klidně půjdu. Na to se ptaly: „Proč nemůžeš dopoledne?“ A já jsem na to řekla, že jdu s rodiči do kostela na mši. Kamarádky na mě vyvalily oči a tázaly se: „Co to je ta mše? A to chodíš každou neděli?“ „Ano, každou neděli,“ odpověděla jsem. Přišlo mi to úplně normální a nechápala jsem, že neví, co je to mše. Proč se tomu tak diví? Až jako starší jsem pak pochopila, že spousta lidí nevěří a že moji vrstevníci často nevědí, co to je mše nebo hostie.
Jednou k nám do třídy přišel kněz, který mě učil náboženství. Bylo to kolem Vánoc a on nám o nich přišel povídat: o tom, jak se narodil Ježíšek. Chvíli mluvil a pak se nás ptal. Já jsem vždycky pohotově zvedla ruku, protože jsem příběh znala. Když odešel, přišlo za mnou pár spolužáků a ptali se: „Ty jsi věřící, ty věříš na toho Ježíše?“ A já se trochu ošívala a neodpověděla jsem hned. Bála jsem se, co na to řeknou, že se se mnou pak přestanou kamarádit. Po chvíli jsem ale odpověděla: „Ano, já na něho věřím.“ Spolužáci to odkývli a dál se se mnou bavili jako dřív. Mě ale mrzelo, že jsem se zdráhala říct ano.
Když se mě na víru někdo zeptá teď, tak už se nebojím odpovědět. Ano, já věřím. Možná je to i tím, že už jsem starší a Pán Bůh mi v životě pomohl už několikrát. Ale občas, když mám špatný den, když moje prosby nejsou vyslyšeny anebo se mi prostě nechce v neděli vstávat, tehdy pochybuju. Je to všechno pravda? Opravdu na to všechno věřím? Nechodím do kostela stejně jenom z povinnosti? Pak si ale sednu do lavice a naplní mě zvláštní klid. Nemyslím na žádné starosti, co ještě musím udělat, ale klidně sedím a naslouchám Božímu slovu.
Vím, že jsem Pána Boha mockrát zklamala, ale taky vím, že mi dokáže odpustit, že mě má stále rád a vždycky mě mít rád bude. Jen na to nezapomenout. Dává na mě pozor, všichni svatí na mě dávají pozor. Jedu vlakem na přípravu na biřmování. Jsem vystresovaná a mám strach. Co když mi ujede přípoj? Někdo mě okrade? Co když zůstanu sama trčet v neznámém městě? Co když…? Pak ale vyhlédnu z okna a na obloze se z mraků dere slunce. Mraky se rozestupují a mě naplňuje klid. Slunce mi dopadá na tvář a já už strach nemám. Vím, že na mě seshora dohlíží a nenechá mě samotnou. Usměju se. Za pár týdnů budu biřmovaná. Už se moc těším.
Aneta
