Měním práci, tedy její jinou náplň v rámci stejné organizace, a bude to těžší – nevím, do čeho jdu, a přiznávám, jsem docela plná obav, svěřuje se pro rubriku Zkušenosti s Bohem Lucie.
Právě jsem se domodlila růženec, ležím tu na sedačce, chtěla bych spát a náhle ke mě doléhá hlas. „Nezapomeň na svoji vnitřní svobodu.“ A tak si říkám, kdy jsem ji tak výrazně a intenzivně cítila, abych se jejím poznáním mohla nadchnout na hodně dlouhou dobu. Nejlépe na zbytek mého jakkoliv dlouhého života?
Vzpomněla jsem si na společnou dovolenou, kdy jsme s přáteli chodili po Nízkých Tatrách. Po vrstevnici, mezi kameny, borůvkami a kosodřevinou, na zádech spící tříleté dítě, to šestileté jdoucí po svých, hodně námahy, potu, dokonce nám zastavili nečekaně lanovku a my všichni museli z prudkého kopce do údolí pěšky. A přesto mi po tomhle dni zůstala v duši příchuť naprostého klidu a nadšení. Nadšení z všudypřítomného Boha, který ničím nerušen vstupuje v těchhle nadmořských výškách do srdcí těch, kteří se mu otevírají.
Být v horách je osvobozující. Náhle jsou mé starosti v údolí, také mé chtění, touhy, potřeby se zdají nicotné a nedůležité. Je tu jen ON a ta neopakovatelná svoboda oproštěná od veškerého lidského chtění. A co je omračující: je naprosto postačující. Jsem dítě Boží. Více není třeba.
Je On a já… vlastně stačí, že je On. A já ukrytá v něm. Dává to sílu. Najednou vím, že tu práci zvládnu. Ne sama. S Ním.
Lucie
