Do kostela jsem začala chodit sama jako dítě a sama jsem také přestala, až se mi před pár lety začal Bůh do života vracet, svěřuje se pro rubriku Zkušenosti s Bohem Tereza.
Se mnou to v otázkách víry bylo vždycky jinak. Rodiče mě k víře nevedli, nebyla jsem ani pokřtěná, táta vždy spíš inklinoval k buddhismu. K velkému překvapení rodičů jsem se v první třídě přihlásila do náboženství a začala sama chodit do kostela. Ve třetí třídě jsem se s panem farářem domluvila na křtu a za měsíc jsem šla k prvnímu svatému přijímání. Do kostela jsem chodila ráda, sedávala jsem vepředu nebo jsme zpívali ve schole.
Až někdy ve čtvrté třídě jsem přišla na mši pozdě, nedostala jsem se do předních lavic a zůstala jsem stát vzadu. Všimla jsem si tam lidí, kteří byli v kostele jen ze zvyku, z donucení, protože musejí… Nabyla jsem dojmu, že vše je lež, klam, přetvářka, že to není doopravdy. Šla jsem domů a na víru a Boha jsem zanevřela. Toto rozhodnutí mi neměl kdo vymluvit, nikdo mě nepodepřel a já jsem ani nechtěla. Měla jsem svou hlavu, srdce jsem před Bohem zavřela. Církevní sňatek jsem absolvovala jen kvůli muži a děti jsme nechali pokřtít také jen kvůli manželovi, kterého jsem v jeho víře nikdy nepodporovala. Celé roky jsem se vyhýbala modlitbě i kostelu.
Před několika lety se ale Bůh postupně začal do mého života vracet – pomalu, jen tak, jak jsem mu to dovolila. Styděla jsem se, nechtěla jsem jít do kostela, modlila jsem se raději venku v kopcích, u studánek a v lukách. Myslela jsem si, že tak mi to bude stačit – až do dne, kdy měla biřmování moje neteř. Šla jsem se na ni do kostela podívat a tam se to stalo. Cítila jsem Boží přítomnost, posvátnost chvíle i v kostele: žádnou přetvářku, ale upřímnou víru mnoha lidí kolem. Fyzicky jsem vnímala Ducha Svatého. Bylo to nádherné a pohnulo to se mnou. Mnohokrát jsem během mše plakala a byla jsem dojatá. Konečně jsem znovu pocítila Boha.
Tereza
