Ve složité životní situaci jsem začala kostel navštěvovat čím dál častěji, postupně jsem poznala mnoho ze života ve víře a vím, že mne ještě mnoho čeká, vyznává se pro rubriku Zkušenosti s Bohem Sára.
Ještě přednedávnem jsem byla teprve velmi mladý, nezkušený a nevědoucí křesťan, jelikož mí rodiče jsou ateisté a víra u nás moc probírána nebyla. Tedy, stejně jako každý „v něco“ věří, tak i oni a i já jsme v to „něco“ věřili. Babička mne odmalička učila „Andělíčku strážce můj“, ale byla to také jediná modlitbička, kterou jsem do své dospělosti znala. Do náboženství jsem chodila jen v 1. třídě a moc si toho nepamatuji. Pak se rodiče rozhodli, že s tím končím a pokud se k víře a církvi budu chtít vrátit, bude to má vlastní volba v dospělosti, k ničemu mne nutit v tomto směru nechtěli. Tehdy asi netušili, jaké proroctví právě vyřkli.
Před dvěma lety jsem se nastěhovala do centra mého rodného města přímo před kostel, další kostel jsem měla za domem. Nebylo to nic úmyslného. Kostely pro mne vždy byly místem klidu a pokoje. Vzhledem k mé tehdejší složité životní situace jsem kostel začala čím dál častěji navštěvovat. Jsem tedy jedna z těch, kterou až zoufalství a bezmoc vehnaly do náruče Boží. Současně jsem se v té době začala vídat s mladým mužem, který je věřící a který mi cestu k Bohu ukázal a v mnohém usnadnil.
Začali jsme chodit pravidelně na mše svaté, ovšem nenacházela jsem v sobě pokoj, tušila jsem, že toto stačit nebude a potřebuji ke zpovědi. Cítila jsem se velmi špatně a téměř při každé mši jsem plakala nad svým životem a svým chováním. Přítel mi doporučil jednoho kněze. Zde u něj jsem se dozvěděla, že to není tak jednoduché a ke svátosti smíření mohu jít, jen pokud mám za sebou první svaté přijímání. Tak jsem se tedy u něj začala připravovat k prvnímu svatému přijímání a později i k biřmování.
Nyní na konci cesty se cítím úplně jinak, i když pořád vím, že jsem na začátku. Poznala jsem mnoho ze života ve víře a vím, že mne ještě mnoho čeká. Vím, že Bůh mne přijímá takovou, jaká jsem, i přes to, jaká jsem, pokud mu jdu vstříc a mám srdce otevřené jen pro něj. Co se týče mého dalšího života jako křesťan, upřímně nevím, kam bude směřovat. Rozhodně vím, že chci nechat svůj život v rukou Božích, chci jednat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, abych byla co možná nejlepší verzí sebe sama a zároveň šířila Boží slovo mezi své blízké. Chci udělat svět alespoň malinko lepším místem, i kdyby to znamenalo pomoci alespoň jednomu člověku. Chci, aby Bůh byl v každém mém kroku a úkonu.
Sára
