V dětství a mládí šla víra mimo mě, změnilo mě až evangelizační společenství a dnes chci dál šířit pokoj a lásku mezi lidmi, svěřuje se pro rubriku Zkušenosti s Bohem Josef.
V mládí jsem víru nijak moc neprožíval, ačkoli by se navenek mohl zdát pravý opak. Byl jsem takový ten „aktuálně klasický křesťan“, tak nějak jsem víru a vše okolo bral jako povinnost, něco běžného, co přece mají všichni, to či ono dělají moje rodiče, tak to dělám taky. V dětství jsem přijal svátost křtu, pak první svátost smíření a první svaté přijímání, pak každá další svátost smíření striktně jednou za měsíc, v neděli na mši. Chodil jsem i na církevní základní školu a každou neděli jsem musel ministrovat. Za mě to byla povinnost daná rodiči, nikoli dobrovolná služba. A přes to všechno šla víra tak nějak mimo mě.
Drobný zlom nastal v době, kdy jsem se přestěhoval sám do bytu ve městě. Začal jsem chodit na mši svatou pravidelně i ve všední dny, začal jsem více dávat pozor při mši, v podstatě jsem začal osobně zjišťovat, co se v kostele vlastně děje. Začal jsem chodit ke zpovědi sice méně často, ale zato s daleko větší upřímností, mnohdy jsem se na to i těšil. Pak jsem na pouti do Křtin potkal svou budoucí manželku. Ve zkratce – pak byla svatba, stěhování, narození dcery, stavba vlastního domu… Na mše ve všední den nebyl čas… výmluvy.
Největší zlom nastal v době, kdy jsem poznal společenství ProjektOn z Valašských Klobouk. Začalo to mou tak trochu nedobrovolnou účastí na jejich akci „Poslaný“ (evangelizace, živá víra, svědectví o konání Ducha Svatého mezi lidmi a skrze lidi), musel jsem tam zavést manželku. Co se tam dělo a co to dělalo se mnou, je na dlouhé povídání. Každopádně dopad na mou víru byl „katastrofální“. Zjistil jsem, že jsem v podstatě úplný pohan a bezvěrec a dokonce jsem měl pochyby o tom, zdali jsou oni v pořádku a zda je to, co hlásají, v souladu s naukou katolické církve. Nakonec právě ProjektOn, manželka i svědectví mé biřmovací kmotry mě přesvědčily, že je to dobré. Díky společenství se věci i má víra dávají do pohybu, což je moc dobře.
Dále ve svém životě bych chtěl žít víru a šířit pokoj a lásku mezi lidmi. V naší farnosti není žádné společenství mladých lidí a já cítím potřebu do nějakého společenství patřit. Mé snahy o vytvoření společenství selhaly tak rychle, jak začaly. Ale pevně věřím, že časem se to znovu určitě podaří, že něco v naší farnosti vznikne – živé společenství vedené Duchem Svatým.
Josef
