Cestu k Bohu jsem začala nacházet až v dospívání a poté před svatbou, přesto jsem měla pocit, že mi v duchovním světě něco chybí, vypráví pro rubriku Zkušenosti s Bohem Iva.
Byla jsem pokřtěná v necelých čtyřech letech poměrně zvláštním způsobem – bylo to ještě za komunistického režimu. Když jsme byli u babičky, řekla mým rodičům, že se mnou půjde na zmrzlinu, a skutečnost byla taková, že jsem se z procházky vrátila pokřtěná. Jestli jsem dostala i slíbenou zmrzlinu, to si nepamatuju, ale interiér kostela a zvláštní obřad křtu ano. Bohužel dál mě k víře nikdo nevedl, ani samotná babička se mnou o Bohu nikdy nemluvila.
Cestu k Bohu jsem začala nacházet až ve 13 letech, po tragické smrti tatínka. Eucharistii jsem přijala ve věku 15 let a od té doby jsem byla poměrně aktivní v křesťanském společenství v rodném městě. Během studií na lékařské fakultě jsem poněkud sešla z cesty víry a vracet zpět jsem se začala až v době svatebních příprav. Vdala jsem se za báječného manžela a byl mi dán dar porodit tři děti.
I když jsem se pravidelně účastnila nedělních mší svatých, měla jsem pocit, že mi v duchovním životě něco chybí. Až mě náhodou oslovil jeden známý, zda se s ním nechci připojit do přípravy na biřmování. Mohla jsem se seznámit se skupinou velmi milých lidí, měla jsem možnost poznávat Písmo svaté a probrat mnoho kapitol z duchovního života, účastnit se společných modliteb. Nyní vcházím do kostela s docela jiným pocitem, mnohem jistější a klidnější.
Iva
