Kostel jsem brala jako otravnou povinnost a modlení jen jako odříkání básničky, v minulém školním roce se ale všechno změnilo, vypráví pro rubriku Zkušenosti s Bohem Dominika.
Už odmala jsem byla vedena k víře, ale spíše jsem se za to styděla, protože na mé základní škole skoro nikdo do kostela nechodil a spíše se za to dětem posmívali, a tak jsem vlastně nikdy nikomu ani neřekla, že má rodina je věřící. Bála jsem se, že by se mi posmívali. A vlastně jsem ani neměla takový vztah k Bohu jako teď. Kostel jsem brala jako otravnou povinnost a modlení jen jako odříkání básničky.
Všechno se to ale změnilo v minulém školním roce. Ani nevím, čím to je. Možná tím, že jsem začala chodit na střední školu a potkala jsem tam nové spolužáky, kamarády, kteří jsou také věřící a nestydí se o tom mluvit, nebo možná tím, že jsem se tento rok připravovala v náboženství na biřmování opravdu pilně a náš učitel mi opravdu pomohl víc se k Bohu přiblížit, víc pochopit, anebo to je možná tím, že jsem začala hrát v kostele na varhany, a tak jsem viděla mši svatou zase z jiného pohledu. Nevím, ale vím a cítím, že jsem teď na dobré cestě, na lepší cestě k Bohu, a i když ještě pořád někdy zapochybuji, už se za víru nestydím, už chápu, že to je ta nejlepší cesta, po které se můžu vydat.
Dominika
