NAVRCHOLU.cz
Skip to main content

Jednoho dne jsem do práce odjel jako nevěřící pohan a domů přijel jako věřící křesťan

By Publikováno 24. 8. 2022 Aktuality, Zkušenosti s Bohem

Jel jsem z práce, v autě bylo ticho a do něj se mě zničehonic zeptal jakýsi hlas: „Věříš v Ježíše Krista?“ A já se nad tím vlastně poprvé zamyslel a odpověděl: „Ano, věřím,“ svěřuje se pro rubriku Zkušenosti s Bohem Vojtěch.

Jako dítě jsem chodil do náboženství, byl jsem pokřtěn a absolvoval první svaté přijímání. Ale někdy kolem 10–12 let věku jsem víru i kontakt s Bohem, náboženstvím a církví totálně ztratil. Moje rodina nebyla věřící a ze mě se postupem času stal ten, co věří v něco, protože prostě není možné, aby to smrtí končilo. Ale Bůh to, myslím, nebyl a církev mě vyloženě zlobila a neměl jsem ji rád. V průběhu let jsem vystudoval gymnázium i vysokou školu, pracoval jsem, žil a oženil se na úřadě – manželka je nevěřící. Máme spolu dvě dcery a žijeme, myslím, spokojený a pohodový život dosud.

Můj vztah k Bohu i církvi se nijak neměnil, nebylo to pro mě ani téma. Vždycky, když jsme vedli na škole nebo s kamarády takové ty „duchovní“ debaty, zastával jsem stanovisko, že něco nad námi asi je, ale nevím co, a církev že je na nic. O duchovních věcech jsem postupně přemýšlel víc a víc, začal jsem vyhledávat informace o náboženstvích a poptávat se přátel, rodiny i kamarádů a překvapivě jsem zjistil, že jich je docela slušné množství katolíků nebo křesťanů jiných vyznání, aniž bych o tom věděl. Dokonce jsem si domluvil schůzku s knězem. Víra ale ve mně pořád nebyla, jen zájem o ni a o to, jak to funguje. Své věřící přátele jsem pořád bombardoval otázkami na jejich víru, zkoušel jsem je z takových témat jako holocaust a čarodějnice a oni mi ochotně a klidně odpovídali… Hodně jsem se také vyptával na jejich začátky víry, jak se k tomu vlastně dostali. A ptal jsem se, jak se to podle jejich zkušeností může stát, že člověk uvěří.

Takto to probíhalo asi jeden až dva roky. A jednoho dne se stalo, že jsem ráno odjel do práce jako nevěřící pohan a domů jsem odpoledne přijel jako věřící křesťan. Svolal jsem ženu a dcery a oznámil jim, že jsem věřící člověk, katolík. Vzaly to dobře, byly překvapeny, ale věděly, že se zajímám a jdu za tím, tak to tak braly. Jen mladší dcera se zeptala, jestli nemůžu být aspoň protestant, že je to víc cool, ale musel jsem ji zklamat…

Jak se to stalo? Jel jsem z práce, domů je to asi deset kilometrů, měl jsem naprosto neobvykle vypnuté rádio, v autě bylo ticho. A do toho ticha se mě zničehonic zeptal jakýsi hlas: „Věříš v Ježíše Krista?“ A já jsem se nad tím vlastně poprvé zamyslel a odpověděl: „Ano, věřím.“ A bylo to. Rozhostil se ve mně vnitřní klid a než jsem dojel domů, dozvěděl jsem se ještě, že jsem katolík.

Doma jsem nad tím pořád dumal a můj závěr byl, že jsem uvěřil, ale s Bohem budu sám za sebe, žádnou církev nepotřebuji. To byla středa. Zavolal jsem všem mým věřícím přátelům, co se se mnou stalo, a byl jsem velice mile překvapen jejich spontánní a upřímnou radostí z té zprávy. No a v pátek už jsem volal věřícímu kamarádovi, aby mi řekl, kam chodí do kostela, protože jsem cítil silnou potřebu jít na mši svatou (kde jsem aktivně nebyl asi 45 let) a chtěl jsem jít s ním. Kamarád mě vzal pod svá křídla a v neděli jsem vyrazil. Byl to pro mě velice silný, emotivní zážitek, byl jsem celý rozechvělý a neměl ponětí, co se děje, jak se mám chovat a proč. Jen jsem věděl, že to chci opakovat a do kostela chodit pravidelně.

Vojtěch