Přála jsem si doložit, že modlitby jsou živé a fungují, mé tiché přání se ale splnilo jinak, než jsem chtěla – manželovou nemocí, vypráví pro rubriku Zkušenosti s Bohem Veronika.
Jsme rodina, ve které víra pomalu roste. Rodiče nás dali pokřtít a také my jsme své dvě dcery pokřtili. Bůh nám otevíral dveře skrze babičky, které měly vliv na růst naší víry. Nenásilně, ale zato velmi hluboce nás učily poznávat Boha. Svátost manželství je brána, kterou dva lidé projdou při svatebním obřadu. Kněz řekne, jste jedno tělo, jedna duše, co Bůh spojil, člověk nerozlučuj. To je neopakovatelný moment, který manžele propojí tak silně, že si mohou i navzájem pomáhat, třeba když jeden onemocní…
V prosinci roku 2020 jsem se v kostele dozvěděla o ctihodném P. Ignáci Stuchlém – prvním českém salesiánovi, který žil v letech 1869–1953, působil ve Fryštáku a zázračně uzdravoval lidi. Tehdy mě napadla myšlenka, že jako sestřička v nemocnici se mohu modlit nad nemocnými. Přála jsem si ve skrytu duše, abych to mohla doložit, že modlitby jsou živé a fungují. Bůh mě vyslyšel a mé tiché přání se pomalu začalo plnit. Ale jinak, než jsem si přála…
Blížila se doba postní. Dříve jsme si neuvědomovali, jak moc je pro věřící důležitá. Bůh nám ukázal cestu… Manžel se v týdnu, kdy si lidé chodí pro popelec, nakazil a v neděli před postní dobou už měl příznaky covidu-19. Celý týden bojoval v horečkách a lékaři radili ležet, užívat léky, izolovat se… První postní neděli se jeho zdravotní stav náhle zhoršil a já jsem musela zavolat záchrannou službu. Paní doktorka nám řekla, že se o něho postarají, ale nemůže říct, že ho zachrání. Jeho stav byl velmi vážný. Pamatuji si jeho pohled k nebi, když jej nakládali do sanitky. Vedle mě stála naše jedenáctiletá dcera a neutěšitelně plakala. Zhroutil se nám svět a my v těch troskách ležely a plakaly. Dcera mně po dlouhém tichu, plném slz, řekla: „Maminko, jsem ještě malá na to, abych ztratila tatínka.“ Já jsem si uvědomovala, že teď jsme samy a já jí musím být silnou oporou, aby se křehká dětská duše nezranila. Věřím, že mně v tom pomohla Panna Marie a andělé…
Manžela hospitalizovali na ARO, kde byl připojen na plicní ventilaci a poté uveden do umělého spánku. Tehdy k nám proudila slova podpory od všech blízkých a kamarádů. Jedna ze slov zněla: „Tvůj manžel leží na obláčku mezi nebem a zemí. Je teď na vás a hlavně na tobě, abys mu pomohla. Modli se za něho a dodávej mu sílu. Ještě o něm není rozhodnuto.“ Pokud se člověk ocitne na dně, v tu chvíli si uvědomí, že všechny starosti, obavy a strachy má položit na dlaně a poprosit Boha o pomoc. Já jsem vyslovila: „Chceš-li, uzdrav ho.“ Modlitby jsem zesílila, ale pochopila jsem, že když nás bude víc, bude to v nebi víc „slyšet“. Byť jsem byla psychicky vyčerpaná, s každou modlitbou se mi navracela síla. Tělo člověka potřebuje jídlo, aby neumřelo, ale duše potřebuje víru. Zvedla se neuvěřitelná vlna podpory lidí, kteří se za manžela modlili a nechali na různých místech odsloužit mše svaté za uzdravení jeho, a také všech nemocných a trpících. Malá holčička, která slavila narozeniny, si přála, aby se strýc uzdravil…
Požádala jsem našeho kněze o návštěvu v nemocnici, aby se nad manželem modlil a udělil mu svátost pomazání nemocných. Já jsem se v tu chvíli modlila u hrobu ctihodného P. Ignáce Stuchlého ve Fryštáku a naši „spolumodlitebníci“ na různých místech v kapličkách, v kostelích anebo doma nad otevřenou Biblí. Byl to hlavní zlom, kdy jsem začala pociťovat, že Bůh nás vyslyšel. Při modlitbě jsem viděla manželovo tělo ležet na lůžku a u jeho nohou seděl modlící se ctihodný P. Ignác Stuchlý. Já jsem stála u manžela, držela jsem ho za ruku a z druhé strany lůžka jsem vnímala Pána Ježíše Krista. Stál mírně nad lůžkem, nic neříkal. Jen jsem cítila neuvěřitelný klid, lásku, zářící světlo a teplo, které vycházelo z celého jeho těla. Na manžela padal déšť, jemné kapky hustého deště, kterému rádi nastavíme tvář, když je příjemný. Pohlédla jsem pod lůžko, kde odtékala černá mazlavá tekutina – nemoc. Nepopsatelný moment setkání a pro mě nezapomenutelná chvíle. Věděla jsem, že Pán Ježíš Kristus manžela uzdraví.
Ležel na ARO v péči výborných lékařů, sestřiček, kaplanů, sanitářů, kteří se o něho úžasně starali, povzbuzovali, např. potleskem, když se zesláblý po třech týdnech postavil na nohy. Každý úsměv, slova podpory nemocného člověka povzbudí a pohladí po duši. Nejen léky, strava, ale i psychická podpora je k uzdravení člověka velmi důležitá. Zeptala jsem se manžela, co on v nitru prožíval. Odpověděl: „Modlil jsem se, abych se vrátil domů k rodině, k dcerám, byl dobrým tatínkem a budoucím dědečkem. Co víc si přát!“ Kdo věří na zázraky, tomu se dějí. Manžela z nemocnice propustili na Zelený čtvrtek – moc jsme si přáli být na Velikonoce celá rodina spolu a Bůh nám to dopřál. Vděčnost je to, co nás od Velikonoc nejvíce obklopuje. Nemoc nebereme jako trest, ale jako dar. Naše víra v Boha se prohloubila a zesílila.
Veronika
