Šťastné dětství, skvělá žena, domov, zdravá holčička… Výčet toho, za co bych mohl Bohu děkovat, by zabral celý den, a ještě víc si to uvědomuji při pohledu na bolesti světa, říká pro rubriku Zkušenosti s Bohem Honza.
Zážitek z narození naší dcery byl jedním z největších, jakým mě Bůh mohl obdarovat. I když se narodila během pandemie, měl jsem to štěstí, že jsem mohl být u porodu. Cítil jsem se až zahanben, když jsem viděl svou ženu, jak statečně a odhodlaně přijímá svůj úděl a jakou nepředstavitelnou bolest při tom musí snášet. A také jsem cítil obrovskou hrdost právě pro to, jak je úžasná. A pak na ni sestřička položila naši Dorotku. Opravdový dar od Boha.
Od té doby se změnil můj náhled na mnoho věcí a také můj duchovní život. Ještě více jsem si uvědomil svoji malost a potřebu víry a oddanosti Bohu při vnímání Otce, který je neskonale laskavý, štědrý, odpouštějící, trpělivý, láskyplný… Když jsem si hlavně teď, během prvního roku a čtvrt života naší dcery, uvědomil, jak nedokonalý kdy budu otec v porovnání s Otcem, a že jen s ním a v něm se mohu přiblížit jeho obrazu, podle kterého nás stvořil…
Dříve jsem se kolikrát snažil být lepším vlastním úsilím. Chtěl jsem se kvůli Bohu a pro něj stát lepším, ale sám. Postupem času, také díky přípravě na biřmování a pod vedením našeho kněze, jsem si uvědomil, že sám se příkladu Ježíšova života nepřiblížím. A pomohl mi i čas lockdownu: najednou bylo více příležitostí k rozjímání a modlitbě, k prožití svátků niterněji, i více času obecně, který se dal využít ke studiu katechismu nebo k četbě Písma.
Když se ohlédnu zpět, dívám se na cestu, na které mě provází Bůh. A čím jsem starší, tím více si to uvědomuji. Prožil jsem krásné bezstarostné dětství s milujícími rodiči, kteří mi dali možnost se všemožně realizovat. Poznal jsem skvělou ženu, která je mi manželkou, sehnali jsme domov, narodila se nám zdravá holčička… Výčet věcí, za které bych mohl Bohu každý den děkovat, by byl na celý den.
Když se pak bavím s lidmi o jejich těžkostech, o těžkém dětství, o rodinných problémech a špatných rodinných vztazích, když je můj nejlepší kamarád už téměř bezradný, protože velice touží se ženou po dítěti, ale stále marně čekají, když čtu o nespravedlnostech ve světě, často se Boha ptám: Proč já? Proč já nicotný a nehodný jsem obdarován tolika milostmi? Pane, nezasloužím si, abys ke mně přišel, ale řekni jen slovo… zní odpověď. Je to láska – Bůh, který mi dává prodlévat na svěžích pastvinách. Je můj Pastýř, který mě miluje, díky kterému nic nepostrádám, a který miluje i ostatní bratry a sestry, i když je tato láska pro některé někdy ne tak zřetelná přes mlhu utrpení a nespravedlností.
Honza
