NAVRCHOLU.cz
Skip to main content

Při mši jsem cítil nádherný proud lásky, slabost a zároveň pocit bezpečí

By Publikováno 22. 6. 2022 Aktuality, Zkušenosti s Bohem

Dřív jsem si říkal, že to, co církev hlásá, nepotřebuji a mohl bych si život uspořádat sám, teď jsem si ale jistý, že bez Boží pomoci by to šlo jen těžko, říká pro rubriku Zkušenosti s Bohem Standa.

Oba rodiče byli už brzy po narození pokřtěni a tatínek byl v mládí se svým bratrem vychováván k víře. Jejich máma (moje babička) je k této cestě po Božích stopách odjakživa nabádala a byla jim správným rodičovským vzorem. Tatínek se osamostatnil a dodnes je věřící, avšak nepraktikující. Moje maminka, i přesto, že je pokřtěná, k víře v mládí nějak víc neměla tendenci přilnout, a tudíž dodnes je sice věřící, ale zatím si to ještě moc neuvědomuje. Musím se přiznat, že za své rodiče jsem opravdu rád a děkuji za ně.

Já ani má sestra jsme ovšem po narození pokřtěni nebyli. Nejspíš se tak naši rodiče rozhodli, protože věděli, že nás k víře a životu s církví nepovedou. Za to, že mi dali možnost se pro křest rozhodnout samotnému, jsem jim teď vděčný. Do kostela jsem se dostal jako malý jen zřídkakdy, nejčastěji při větších křesťanských svátcích, a nikdy ne déle než na pár okamžiků. Při návštěvách jsem kostel vnímal jako něco ohromně nádherného. Určitým způsobem jsem také znal biblické příběhy ze Starého zákona. Myslím si, že všechno tohle mělo svůj účel, který mě přirozeně posunul o kousek směrem k Bohu.

První vědomou a celou mši jsem prožil po nastoupení na církevní základní školu. V té době jsem k bohoslužbě přistupoval jako k povinnosti. Avšak už tehdy mě začaly ovlivňovat i hodiny náboženství a setkání s novými kamarády. Později jsem přestoupil na střední školu a i v tomto životním úseku jsem toho rozhodně spoustu zajímavého zažil a poznal. Mnoho věcí jsem udělal určitým způsobem správně, jiné zase méně.

Teď ale k tomu, jak a proč jsem se rozhodl ke křtu. Jedny Vánoce jsme s taťkou byli na půlnoční bohoslužbě v poutním kostele a právě tam mne určitým způsobem Pán Bůh více oslovil a pohltil. Ta neskutečná opravdovost, přítomná v té chvíli, nejde snad ani slovy popsat. Byl to tak nádherný proud lásky, který ze mne v tu chvíli prýštěl ven a zase dovnitř. S každým nádechem jsem pociťoval jakousi slabost a zároveň naprostý pocit bezpečí. Od Nového roku proto bylo jedno z mých předsevzetí pravidelně chodit co nejvíce na mše. Sedával jsem v zadních lavicích, chodíval jsem tam sám a myslím, že ve mně byl ostych. Vždycky to pro mě byla taková odměna po týdenním shonu a jistá forma relaxace. Obřady mi postupně a pomalu začínaly dávat smysl.

Abych svou cestu za Bohem nelíčil jen jako procházku jabloňovým sadem: musím přiznat, že jsem míval i období, kdy jsem si říkal, jestli je všechno tohle nutné a jestli se bez toho neobejdu. Myšlenky mi říkaly, že tohle všechno, co církev hlásá, já vlastně nepotřebuji a že bych si třeba mohl život uspořádat a zvládnout úplně sám. Teď jsem si ale naprosto jist, že bez dohledu a pomoci Boží by to šlo jen velmi těžko.

Standa