Z víry čerpám vnitřní sílu pro chvíle bolesti a zmaru, vyznává pro rubriku Zkušenosti s Bohem Lenka.
Nejsem příliš společenský člověk, většinu času trávím doma. Má cesta k víře vedla přes rodiče, konkrétněji přes mou maminku. Táta je také katolík a vždycky vzpomínal, jak chodil se svou maminkou do kostela, ale teď už nechodí. Je ale pravda, že během covidu se s námi vždycky díval na on-line bohoslužby a pochvaloval si, jak jsou kázání zajímavá.
Ve farnosti pomáhám úklidem kostela a chodí se mnou i moje maminka. Uklízení jako takové mě nikdy nebavilo, ale z nějakého důvodu mě vždycky bavilo česání třásní na konci koberců a pak mě trochu zamrzelo, když během mše přišli ministranti a ani ne za minutu to celé rozkopali.
Co mi dává víra v Ježíše Krista? Nevím, jak na tuto otázku odpovědět, a myslím, že je to takový pocit naděje, útočiště a bezpečí, že je někdo nad námi, že nás nikdy neopustí. Je to vnitřní síla, která nám dovolí zastavit se ve chvílích bolesti a zmaru. Víra v Ježíše Krista mi samozřejmě dává mnohem víc, ale jsou to věci, které člověk není schopen vyjádřit a prostě je cítí hluboko v srdci.
Lenka
