Říkáme, že potřebujeme kněze, aby díky nim byl mezi námi Kristus v Eucharistii. Ale když On mezi námi je, projdeme kolem bez povšimnutí. Nezkusíme to jinak? ptá se v rubrice Zkušenosti s Bohem také v reakci na nedávné úmrtí P. Josefa Červenky a prožitek z oslav velikonočního tridua Jan.
Zemřel kněz. Výrazný, známý. Jestli ne mladý, tak určitě ne starý. Ten typ, který lidé buď milovali, nebo na něj naráželi – ale rozhodně si ho všimli a museli zapřemýšlet.
Zemřel těsně před Velikonocemi. U nás se to rozneslo na Zelený čtvrtek a mnozí z toho byli vedle: že bude chybět – a co teď ty farnosti a co chudák biskup… Protože kněží je málo a my je tak potřebujeme!
Poslední komentář k liturgii Zeleného čtvrtku končil slovy, že jsme zváni pobýt s eucharistickým Ježíšem v Getsemanské zahradě (u nás je to vzadu v kostele). Cestou k ní jsem viděl, jak moji bratři a sestry procházejí kolem zadního svatostánku jako vždy. Jako by tam nikdo nebyl. Jenže On tam byl.
Jistě, zvyk je zvyk. Ale jaká je láska, kterou překrývá zvyk? Je lidské zapomenout. Ale i kdyby matka zapomněla na své nemluvně, já na tebe nezapomenu (srov. Iz 49,15). Tak nevím…
Tak nevím, co chceme. Říkáme, že potřebujeme kněze, aby díky nim byl mezi námi přítomen Kristus zvláště v Eucharistii (KKC 1088). Ale když On mezi námi je, projdeme kolem – bez pozdravu, dokonce bez povšimnutí, o chvilce rozhovoru s ním nemluvě. (Čas nechyběl – ti milí lidé se hned za kostelními dveřmi pustili do rozhovorů velmi živých a dlouhých.)
Tak nevím, jestli Pán počtem kněžských povolání neodpovídá na skutečné touhy našich srdcí…
Nezkusíme to jinak?
Jan
