Víra v Boha mi dlouho splývala s astrálními a esoterickými nesmysly a k Bohu mě přivedla až církevní škola, tamní učitelé a rozhovory s přáteli, vypráví pro rubriku Zkušenosti s Bohem Mirek.
Zanedlouho budu pokřtěn a zároveň biřmován. Je to doposud největší změna v mém životě. Musel jsem ze svého srdce odříznout některé dřívější zvyklosti, tužby a cíle. Něco šlo pryč snadno, něco ne a jsou tu věci, které se ve mně budou, jako spící vulkány, skrývat možná po celý život. Co mě k tomu vede? Proč se vůbec chci stát křesťanem, když bych mohl žít liberální život ateisty? Tuto otázku jsem si položil během přípravy na svátosti několikrát. Stále ještě mohu couvnout, jenže při každé takové myšlence se ptám sám sebe: Co pak? Jaký by to mělo smysl, když mě Hospodin pozval ke svému stolu a když jsem v nejhorších chvílích cítil jeho přítomnost? Tím bych popřel sám sebe.
V existenci Boha jsem věřil už odmalička, i přesto, že jsem vyrůstal v rodině, která se otázkou víry zabývala velmi komorně. Vzpomínám si, že mě maminka přihlásila na jeden rok na dobrovolnou výuku náboženství na základní škole. Když jsem ale chtěl nastoupit i druhý rok, rázně mi to zamítla s tím že křesťanství musím znát, ale už tím nepotřebuji žít. Nutno také dodat, že jsem taky dlouho věřil na duchy nebo mimozemšťany. Celá ta skrumáž astrálních a esoterických nesmyslů splývala s vírou v Boha a Ježíše Krista v jediný kakofonní mišmaš, kterému jsem nikdy nerozuměl.
Proto se počátky mé víry datují až do doby, kdy jsem nastoupil na křesťanské gymnázium. Jedna hodina výuky náboženství a katechismu týdně, páteční ranní mše, katecheté, profesoři i rozmluvy o duchovních otázkách s přáteli, to všemi pomalu otevřelo dveře k Bohu (anebo pomohlo zformovat doposud neucelenou a zmatečnou víru). Když mi bylo patnáct let, začal jsem se poprvé skutečně modlit a pročítat Nový zákon a brzy došel k rozhodnutí, že chci patřit do katolické církve. Přesto k iniciačním svátostem přistupuji až nyní. Rád bych věřil, že za tím stál úmysl počkat na plnoletost a stát se tak křesťanem po všech stránkách svobodně a z vlastní vůle, pravdou ale je, že jsem byl jednoduše pohodlný a pohodlnost vedla k lenosti a liknavosti. Postupně mi došlo, že nejsem ani horký, ani studený a vztah, který mám s Bohem, je téměř vztahem přechozený. Nebo přesněji, volá mne, ale já se dlouho zdráhal odpovědět. Proto jsem se rozhodl vykročit Bohu vstříc, aniž tuším, kam přesně mě ta cesta zavede. Vím jen, že – snad – blíže k němu.
Mirek
