Pohled na společenství mladých lidí mi do rozpolceného nitra zasel semínko, a já ho od těch dob bedlivě sleduji a pečuji o jeho prosperitu, vypráví pro rubriku Zkušenosti s Bohem Jana.
Pocházím z prostředí, kde modlitba a návštěva kostela bývaly spíše dědičným zvykem nežli uvědomělým navazováním kontaktu s Kristem. To však bylo pro mou neposednou povahu odjakživa málo. Pro svou zvědavost jsem byla často umlčována a nucena k poslušnosti, což ve mně jenom víc budilo touhu po opaku. To mě od Krista na značnou dobu mého dětství oddálilo. Začala jsem nenávidět nedělní návštěvy kostela, i po prvním svatém přijímání jsem se svaté zpovědi vyhýbala velkým obloukem a na prsou jsem si hřála odpor k čemukoli s církví spojenému. Nezazlívám si ale své počínání, naopak – postupem času jsem zjistila, že nejlepší cestou je odpuštění: lidem kolem mě i sobě.
Co se pak stalo? S klidem na srdci mohu říci, že mě zachránila právě má zvědavost. Ve farnosti jsem si připadala jako outsider, byla jsem „ta zlobivá holka“, která klidně neposedí a neustále mluví, a tak mne spoustu lidí jen míjelo. Jednoho dne se ale má starší sestra chystala na Celostátní setkání mládeže a já bych jí bývala utrhla ruce, kdyby mě nevzala sebou. Nevěděla jsem, do čeho se řítím nebo co tam budu dělat, jen jedno bylo jasné: nebudu mít klid, dokud nenaleznu, co hledám. Ať už je to cokoli.
Poznala jsem tam nespočet jmen a tváří lidí, které dříve nebo později upadly v zapomnění a už bych je nikdy nebývala poznala na ulici. Jedno ve mně však utkvělo – víra mladých lidí, mému smýšlení libých a tak podobných, a jejich odvážná srdce, prahnoucí po lásce a pravdě. Dohromady tvořili společenství a jeden druhému byli rodinou. Tehdy jsem cítila, že tito lidé mají něco, co já nemám. Tak bylo do nitra rozpolceného dítěte zaseto semínko. Od těch dob ho bedlivě sleduji a pečuji o jeho prosperitu.
Jana
