Na webových stránkách arcibiskupství jsou uvedeni čtyři kandidáti blahořečení z olomoucké arcidiecéze. Já bych chtěla přidat pár slov o další kandidátce svatosti, ctihodné Matce Vojtěše Hasmandové, která má v olomoucké arcidiecézi své kořeny.
Narodila se v Huštěnovicích nedaleko Velehradu 25. března 1914 jako šesté ze sedmi dětí. V šesti letech jí umírá maminka. Antonie Hasmandová uprostřed milující rodiny a v péči tatínka jakoby rychleji dospívá. Velmi záhy poznává své povolání, chce se stát nevěstou Kristovou. Ve 13 letech si vybojuje vstup do kláštera k Milosrdným sestrám sv. Karla Boromejského ve Frýdlantě nad Ostravicí. Následuje tak starší sestru Františku S. M. Simeonu, po ní dokonce k boromejkám vstupuje také o dva roky starší Anička a stává se sestrou Emilií.
Tonečka, jak jí říkali, dokončí měšťanku a pak vystuduje učitelský ústav v Praze a jako poslední ze tří rodných sester přijímá jméno S. M. Vojtěcha. Obdařená pedagogickým talentem velmi dobře působí v řádové škole v Třeboni. Po uzavření českých škol Hitlerem v roce 1942 si udělá rekvalifikaci a působí v nemocnici ve Slaném, kde vedle nemocných je mnoho raněných vojáků z obou stran fronty. Po válce se ještě na čtyři roky vrátí do školy a vyučuje na řádové škole v Brně–Líšni. Po uzavření řádových škol a nástupem komunistické moci musí ukončit pedagogickou činnost a odejít z pedagogické fakulty v Brně, kde jako řádová sestra nemůže déle studovat.
V roce 1950 je ustanovena představenou komunity a činnosti v domově důchodců v Prachaticích. Na přání své generální představené ukrývá mladého františkána, P. Remigia Janču, který unikl rušení klášterů v dubnu 1950. Úkryt je však prozrazen a oba jsou zatčeni v Prachaticích 10. září 1952. Po více jak roční vazební věznici byla v uměle vytvořené skupině Jarolímek a spol. odsouzena na 8 let vězení pro velezradu a jako vatikánská špionka. Ve vězení bojovala za minimum náboženského života pro politické vězně a za podmínky odpovídající důstojnosti člověka. Jako odpověď dostala s dalšími 11 protestujícími ženami na dva roky těžší vězení v Praze na Pankráci. Z vězení se vrátila po amnestii téměř po osmi letech s podlomeným zdravím, ale vnitřně nezlomena. Byla ještě pět let sledovaná StB. Sama o vězení nemluvila, ale hovořila o své zkušenosti z tohoto období a říkala že „milujícím Boha všechno napomáhá k dobrému“. Po deseti letech v ústraní ve Vidnavě byla zvolena generální představenou a pak ještě opakovaně dvakrát.
Provedla řeholní společenství pokoncilní obnovou a vychovala tajný dorost. Velmi riskovala v období, kdy život řeholních sester byl nepřetržitě sledován a ztěžován ze strany vládnoucí komunistické diktatury. V nelehkém období normalizace žila v síle Ducha svatého a v radosti zasvěceného života. Jejím přičiněním boromejky překonaly náročnou dobu a mohly obnovené v roce 1990 začít nový start svobodného života a služby potřebnému člověku. Matka Vojtěcha zemřela v pověsti svatosti 21. ledna 1988. Pan biskup Vojtěch Cikrle, který ji osobně znal, otevřel v roce 1996 kanonizační řízení a Svatý otec František 6. prosince 2014 uzavřel zkoumání jejího života církví potvrzením dekretu o heroickém stupni ctností. Nyní se modlíme o zázrak, aby nebe potvrdilo její svatost a církev ji mohla blahořečit.
V roce 2022 si v boromejském společenství připomínáme několik událostí, které před 70 roky výrazně poznamenaly život našich sester a jejich službu. Státní bezpečností bylo zatčeno a odsouzeno 19 sester a dvě čekatelky, většinou pro velezradu a jako vatikánské špionky. První byla zatčena 24. ledna 1952 Matka Bohumila Langrová a 13. června 1952 odsouzena v monstrprocesu na 20 let. Následovalo pak další zatýkání sester na různých místech. V jižních Čechách proběhla rozsáhlá akce zatýkání. Bylo zde zatčeno osm sester boromejek, mezi nimi Matka Vojtěcha Hasmandová. Dále mezitím 28. června 1952 bylo šest sester představených internováno v Hejnicích. Dne 15. srpna 1952 bylo 44 nejmladších sester vyvezeno do textilních továren do severních Čech a došlo k vypovězení sester z pražského mateřince a nemocnice do pohraničí, kde byly neustále sledovány a často se musely stěhovat i z vlastních domů. Každá komunita zažívala destrukci po tomto zlovolném jednání komunistické státní moci.
V roce 2022 si také připomínáme s velkou vděčností a radostí 370 let od založení kongregace ve francouzském městě Nancy a 185 let příchodu sester do Prahy a působení v České republice.
Matka Vojtěcha vytrvale povzbuzovala sestry k plnému křesťanskému životu. V průběhu liturgického roku sestrám psala dopisy. Do postní doby jim poprvé napsala: „Vstoupily jsme do svatopostní doby, do dnů posvěcených lékem postu. Připomínejme si nyní častěji význam kajícnosti. Vždyť víme dobře, že skutky pokání a kterýkoliv sebezápor, že to vše je dobré, ba nutné pro rozvoj duchovního života. Jimi se duše nejen očišťuje, ale zároveň upevňuje ve ctnosti, a získává další odvahu ke konání dobra.“
„A naše kajícnost?
Kolik příležitostí dává Boží láska do našich dnů! Kristův kříž – tajemství jeho utrpení – nacházíme všude. Záleží na nás, jsme-li ochotny brát vážně své přivtělení k Pánu a jít s ním od okamžiku k okamžiku přes tíhu hodin vyčerpávající práce, námahy duševní i fyzické, různých obtíží, snášení těžkých povah, jejich zvláštností a výbuchů, tiché přijímání nezdarů, nepochopení, bolesti věku nebo nemoci, a jiné. Avšak do nebe se nejde až v hodině smrti, nýbrž každým dnem a chvilkou, kdy se obětujeme, trpíme a jsme křižováni.
V tom je naše svatost! Zde jsou možnosti vítězství pro duše naše i bližních! Zde dobýváme nebeské království! Zde je možnost apoštolátu pro každého!“ (1. března 1971)
sr. Remigie Češíková, postulátorka
