Víru jsem odmala brala za samozřejmou a všechno kolem ní mě nudilo, jednou v hospodě jsem si ale řekla: „Dost!“, ohlíží se v příběhu pro rubriku Zkušenosti s Bohem Ludmila.
Moje široká rodina je silně věřící. Moji rodiče mě vedli k víře odmala. V tom je asi můj problém. Brala jsem víru jako samozřejmost. Doslova závidím těm, kteří k víře došli z vlastní vůle. Ale přesto jsem rodičům vděčná, jinak by moje cesta k víře byla asi hodně dlouhá.
Můj život se začal ubírat jinam. Víra, kostel a vůbec vše kolem toho mě nudilo. Uvažovala jsem, že nepůjdu k biřmování. Má víra byla v troskách. Přesto něco ve mně mi nedovolilo, abych tento záměr uskutečnila.
Jednoho dne jsem to už nevydržela. Bylo to na děkanátním setkání, kde naše parta šla místo katecheze do hospody. Nikdo z nás nechtěl poslouchat nějaké kázání. Když jsem tam tak seděla, přehrávala si v hlavě ty poslední roky, řekla jsem si: „Dost!“
Snažila jsem se znovu najít Ježíše a jeho lásku. Nechtěla jsem žít tak, jak do té chvíle. Chtěla jsem mít tu jistotu a pohodu v srdci, jako jsem mívala dřív. Je to strašně těžké, ale už zase začínám žít!
Ludmila
