Když mě vzali na mši svatou, pocítila jsem velkou úlevu a pokoj, vypráví pro rubriku Zkušenosti s Bohem Markéta.
Moje cesta k Bohu byla nejen dlouhá, ale také bolestivá, klikatá a náročná. Většinu života jsem nezažívala a neuvědomovala si Boží přítomnost. Rodiče mě k víře nevedli, za manžela jsem si vzala rozvedeného muže, jehož ideologie se s Bohem neztotožňovala. Do nepříliš šťastného manželství se nám narodily tři děti. Byl to čas náročný, kdy nám chyběly nejen prostředky na základní životní potřeby. I kvůli každodennímu stresu jsem onemocněla rakovinou a přišla zčásti o to, co činí ženu ženou, o blízkost muže. Ve všech těchto těžkostech jsem bojovala sama s vypětím všech sil. A to se také odrazilo na mé psychice, kdy jsem již bez léků nedokázala fungovat.
Už v těchto chvílích se za mě modlila má dcera v osobní tichosti i veřejně ve společenství. Když mě s rodinou vzali na mši svatou, celou jsem ji probrečela. Až jednou jsem pocítila velkou úlevu a pokoj. Do svého života jsem pozvala Boha. Už jsem nebyla sama, měla jsem se o koho opřít, komu poděkovat, koho poprosit. Má pravidelná čtvrteční účast na bohoslužbách už mi přestávala stačit. Začala jsem slavit i neděle. Moje touha po osobním setkáním s Bohem byla tak silná, že jsem před časem přijala svátost křtu i své první svaté přijímání. I když můj život je stále velmi náročný, s Bohem to jde prostě lépe. Už nejsem jenom já se všemi těmi bolestmi, strachy, ale dnes jsem tu i pro druhé.
Markéta
