NAVRCHOLU.cz

Jean-Marc Sauvé: Ochrana dětí se týká celé společnosti

By Publikováno 7. 10. 2021 Aktuality, Ochrana nezletilých

Žádné prostředí není imunní vůči sexuálnímu zneužívání, nikdo nemá monopol na ctnost ani na neřest – říká Jean-Marc Sauvé, předseda nezávislé komise, která z pověření francouzského episkopátu v minulých letech zkoumala rozsah sexuálního zneužívání nezletilých v církevních institucích. V rozhovoru pro Vatikánský rozhlas apeluje na další reformu kanonického práva a zlepšení spolupráce mezi státem a katolickými institucemi s cílem vykořenit tento zločin.

Zpráva francouzské komise CIASE (Commission indépendante sur les abus sexuels dans l’Eglise), ustanovené v listopadu 2018, přinesla šokující čísla. Podle odhadů, které vyplynuly z rozsáhlého průzkumu, se v letech 1950–2020 setkalo se zneužíváním na církevní půdě 330 tisíc lidí. Přezkoumání archivů ukázalo, že církev znala pouhá čtyři procenta těchto obětí. Pokud děti dokázaly vůbec o zneužití promluvit, referovali rodičům, a rodiče jen velmi zřídka kontaktovaly církevní autority. A dokonce i tam, kde bylo signálů dost, docházelo pouze ke kosmetickým opatřením. Nejenže neexistovala žádná prevence, ale problému se nedostávalo pozornosti a docházelo k závažným opominutím.

Jean-Marc Sauvé na dotaz redaktora našeho rozhlasu Cypriena Vieta nicméně odmítá představu, že by snad katolická církev ve Francii představovala do sebe uzavřenou skupinu, která by se hermeticky izolovala od společnosti a vytvářela prostředí přející sexuálnímu zneužívání.

„Myslím, že katolická církev ve Francii, v sekulárním státě, nevnímá sama sebe jako skupinu vymezující se proti zbytku společnost nebo jako sociální menšinu uprostřed nepříznivého a nepřátelského světa. Naopak si myslím, že katolicismus ve Francii byl vždy otevřený, což můžeme vidět na mnoha katolických organizacích. Sám jsem měl ve svém mládí zkušenost s katolickými prázdninovými tábory, kam jezdili děti komunisticky orientovaných dělníků. Francouzský systém se velmi liší například od belgického, nizozemského nebo německého, ve kterém se společnost zakládá na jakýchsi pilířích: existuje na jedné stráně sekulární proud, dále křesťansko-demokratický a sociálně-demokratický, a od kolébky do hrobu patříte do jednoho z nich, zůstáváte v něm a nehnete se odtud. Ve Francii je systém křesťanského vzdělávání uprostřed sekulární společnosti poměrně otevřený. Církev se neuzavírá sama do sebe. Nemyslím si tedy, že by francouzský sekularismus nějakým zvláštním způsobem přispíval k vytváření dalších problémů a měl negativní vliv na pedokriminalitu v církvi.“

Jean-Marc Sauvé dodává, že navzdory na první pohled šokujícím číslům, se Francie situuje ve srovnání se zeměmi, kde byla podobná šetření provedena, spíše na konec žebříčku. „Ve Francii je rozhodně méně kněží, kteří se dopustili zneužívání, než v Irsku, ale také než v Austrálii, Spojených státech nebo Německu.“ A stejně tak je Francie na konci žebříčku vztáhneme-li počty obětí k celkové populaci nebo k lidem, kteří absolvovali katolické školství. Přesto, pokračuje předseda nezávislé francouzské komise, byly výsledky průzkumu, který zahrnul 28 tisíc respondentů, ohromující. Nikdo ze členů komise nečekal tak vysoká čísla.

Celospolečenský problém, který je třeba řešit

Průzkum neukázal totiž pouze na zneužívání na církevní půdě, ale obecně, v celé společnosti.

„Ano, myslím, že je to velký problém naší společnosti… V katolické církvi jsme našli 216 000 obětí, ale ve veřejných školách jsme jich napočítali 141 tisíc, nebereme-li v úvahu internáty. Když připočteme internátní školy, dostaneme se téměř na 200 tisíc. Vidíme, že žádné prostředí není ušetřeno, že se nikdo nemůže chlubit tím, že je těchto problémů ušetřen. Nikdo nemá monopol na ctnost a nikdo nemá monopol na neřest. A tak si myslím, že v zájmu dětí by všechny veřejné i soukromé instituce, a tedy i katolická církev, měly sdílet své informace a zkušenosti, abychom se mohli pokusit tento problém omezit a vymýtit.

Rád bych dodal jednu věc, která je velmi jasná: čísla katolické církve jsou šokující, ohromující, ale hlavní prostředí, ve kterém dochází k sexuálnímu násilí, je samozřejmě v rodinách a také mezi přáteli rodin. Nejméně 5,7 % osob starších 18 let ve Francii bylo sexuálně napadeno v rodině nebo rodinnými přáteli, což je mimořádně vysoké procento. Znamená to více než jedno dítě z 20. a tedy ve třídě s 20 nebo 25 žáky na základní škole je v průměru jedno nebo dvě děti ve třídě ohrožené sexuálním násilím. To jsou naprosto reálná rizika! A to je nepřípustné.“

Francouzská nezávislá komise pro vyšetřování pedofilie v církvi navrhla také 45 opatření, jednoduchých a praktických věcí, které jsou v kompetenci jednotlivých diecézí, řeholních institutů či biskupské konference. Některé jsou však rovněž v kompetenci Svatého stolce, dodává Jean-Marc Sauvé. A zmiňuje především dva aspekty: zajištění spravedlivého kanonického procesu pro oběti a předcházení nezdravé sakralizaci postavy duchovního, protože právě s touto výlučností operovali sexuální predátoři:

„Chtěl bych, aby se kanonické soudy v trestních věcech vyvíjely směrem k požadavkům spravedlivého procesu. A myslím, že je také žádoucí, aby oběti měly přístup k řízení. Není normální, aby muž nebo žena, kteří podali stížnost a zahájili kanonické řízení, nebyli vůbec informováni o jeho dalším průběhu. To jsou opravdu důležité věci.

Také si myslím, že v Katechismu katolické církve, který je univerzální, ale který vysvětluje učení církve v určitých, vyvíjejících se kulturách, jsou důležité momenty, které by se měly vyvarovat přílišné sakralizaci osoby kněze nebo řeholníka, zabránit absolutnímu ztotožňování jeho postavy s Kristem ve všech dimenzích, tedy nejen při slavení mše svaté, ale takřka v celém jeho běžném životě. Viděli jsme, že muži, kteří byli predátory, využívali a zneužívali představu Boha, aby uspokojili své sexuální touhy. Proto je třeba věnovat pozornost některým těmto věcem, aby se předešlo ospravedlňování těchto činů nebo určitým momentům, které by je mohly podporovat.“

Posledním tématem, na které poukázal Jean-Marc Sauvé, je princip poslušnosti. Jak řekl, jde jistě o princip základní, ale „poslušnost nemůže a nesmí být uplatňována do té míry, aby nahradila osobní rozlišování“.

„Poslušnost není radikální a bezpodmínečné podřízení se něčí osobě. Existují totiž morální a duchovní nauky, které si žádají pozorné zkoumání, abychom nakonec neupadli do toho, o čem píše papež František v Listu Božímu lidu: abychom se neuchýlili ke zneužívání autority, zneužívání svědomí a duchovního zneužívání, které je často předstupněm dalšího zneužívání, totiž sexuálního.“

Zdroj: www.vaticannews.va