V Boha jsem věřil odmalička, s postupem let jsem si pak cestu k víře hledal i rozumově, popisuje ve svém příběhu pro rubriku Zkušenosti s Bohem Radomír.
Po absolvování vysoké školy jsem se oženil v civilním sňatku se svou milovanou ženou, se kterou máme tři děti a ty nám dělají velikou radost. Můj život ve víře začal nenápadně a postupně, bez vnějších impulzů, zřejmě bylo vše vedeno Duchem Svatým. V rodině, ze které pocházím, jsme k víře nebyli vedeni, ale zároveň u nás víra nebyla jakkoli potlačována a mohli jsme o ní diskutovat. Byl kladen velký důraz na vzdělání.
Jako dítě jsem nebyl pokřtěn. Já sám jsem v Boha věřil odmalička, nejprve dětskou vírou. S postupem let jsem si hledal cestu k víře i rozumově, uvažoval jsem v mládí často nad tím, jaká úžasná jsou stvoření na tomto světě (zejména příroda, vesmír, lidé apod.) a dospěl jsem k závěru, že to nemůže být dílo náhody. Později od střední školy jsem začal samostudium Bible. Bodem zlomu v mém duševním životě byl nástup našich děti na základní školu, kdy jsme je s manželkou přihlásili do výuky náboženství. V rámci toho jsem se seznámil, a celá naše rodina, s místním knězem. Postupně tak byly pokřtěny všechny naše děti a starší syn s dcerou přijali svátost smíření a eucharistie. Snažím se víru žít v každodenním životě.
Po čase jsme s manželkou přijali svátost manželství a následně jsem zároveň s naším nejmladším synem přijal křest a svaté přijímáni. Můžu říct, že od přijeti svatého křtu a svatého přijímání se prohloubil můj život ve víře a prožívám mnoho prožitků s vírou spojených. Dosti často mám pocit, že skutečně žiju z víry. Jedním z důvodů je i to, že mnoho lidí z mého okolí ví o tom, že jsem věřící a praktikující katolík, a ptají se mně na různé záležitosti víry, zejména proč věřím. Mnoho z nich jsou křesťané, kteří však víru nepraktikují, ale evidentně o ní uvažují, a tak doufám, že i já budu stále víc schopen svým příkladem alespoň maličko přispět hledajícím k návratu k Bohu.
Radomír
