První seznámení s vírou mi zprostředkovala literatura a naplno jsem se Bohu otevřela při studiích v Rusku, vzpomíná pro rubriku Zkušenosti s Bohem Lenka.
Věřím v Boha a tento fakt mě naplňuje takovou radostí, že všechno ostatní, co v sobě mám, buď nasáklo vůní této skutečnosti, anebo úplně ustoupilo stranou.
Narodila jsem se do nevěřící rodiny, s křesťanstvím jsem se v dětství setkávala jen v urážlivých vtipech a kousavých poznámkách na účet církve. Lidi, kteří chodili do kostela, jsem měla jen za podezřelé podivíny, což byl ostatně převládající názor veškerého mého okolí. I přes to, ač mě to nikdo neučil, jsem měla tendenci potajmu děkovat, prosit, dnes bych řekla jakýmsi způsobem se modlit, aniž bych přemýšlela nad tím, proč to dělám anebo co to celé vůbec znamená. Tuto svou „podivnost“ jsem ale v sobě násilně a velice cíleně zardousila již s nástupem puberty.
V průběhu dospívání se mi ovšem otevřely jiné dveře – zamilovala jsem si literaturu, a to natolik bytostně, že pro mě bylo až fyzicky nemožné odtrhnout se od stránek. A jakkoliv mi to připadalo nepochopitelné, nemohla jsem nepostřehnout, že z celého ohromného zástupu mnou hltaných spisovatelů a filosofů vykrystalizovala jistá skupinka oblíbenců, k nimž jsem měla obzvlášť blízko a kteří měli společné jedno – byli křesťany, anebo se alespoň urputně ptali po Bohu. Nechápala jsem, proč je tomu tak, ale byla jsem k nim přitahována nepředstavitelnou silou. A i přes to, že jsem si svou naprostou fascinaci sama pro sebe různými způsoby omlouvala, můj z domova získaný radikální náhled na víru a vše s ní spojené se zjemnil, a já se o ni začala postupně zajímat.
Aniž bych si to byla ochotna přiznat, obcházela jsem ve stále užších kruzích okolo křesťanství. Toto obcházení eskalovalo na vysoké škole. Mé otázky směřující k víře musely být natolik nápadné, až mě jednoho dne kamarádka – která se nyní, o dva roky později, stala mou kmotrou – pozvala na modlitby Taizé v rámci Dnů důvěry v klášteře dominikánů. Zapůsobily na mě zcela ohromující silou. Vyšla jsem z kostela na ulici a prostě jen začala chodit, aniž bych věděla, kam mám namířeno. Napadala mě spousta myšlenek, které všechny směřovaly k jediné – a co když Bůh je? Tuto otázku jsem si pokládala již dříve, ale jaksi jinak. Mé zažité způsoby přemýšlení byly najednou s lehkostí naprosto zpřevracené a jediné, o co jsem se já snažila, bylo vrátit svou „jistotu“ nazpět – přece se nenechám strhnout takovým bláznovstvím. Hrubě jsem vše odmítala, bránila se, říkala ne.
V průběhu několika měsíců jsem se nejdříve rozhodla, že navštívím pravoslavnou bohoslužbu (samozřejmě, jakožto studentka rusistiky, ze studijních účelů) a následně i katolickou, abych měla srovnání. A tak jsem, aniž bych chápala, jak se to stalo, začala chodit na mše – do různých kostelů a v různé denní časy, někdy třeba i pětkrát do týdne. I přes to, že jsem měla obrovský strach, nemohla jsem prostě jinak. Bylo to období prvních vědomějších pokusů o modlitbu, ale i ohromných vnitřních bojů, ve kterých mnou bylo smýkáno ode zdi ke zdi.
Do mých zápasů ale přišla nabídka absolvovat čtyřměsíční stáž v Rusku, já se na poslední chvíli přihlásila a v únoru minulého roku odletěla do Petrohradu. Již v rámci příprav jsem zjistila, že v samém centru města mají svůj kostel bratři dominikáni. Bohoslužby v ruštině na mě z nějakého důvodu působily obzvlášť silně, a navíc mě srovnání dvou jazyků donutilo nad jednotlivými částmi mnohem více přemýšlet. Kostel byl stále otevřen i pro osobní modlitbu, čehož jsem hojně využívala a postupně do něj začala chodit skoro každý den. To však bylo doprovázeno vystupňováním vnitřních bojů skoro až za hranici únosnosti, sžírána nesnesitelnými pochybnostmi jsem v odporném petrohradském počasí třeba i hodinu obcházela kostel, než jsem se dokázala překonat a vkročit. Zápolila jsem s vysmíváním se tomu, co jsem prožívala, a byla jsem obzvláštně mučena pochybnostmi o sobě – neustále na mě útočily myšlenky nato, že jsem špatná, tak špatná, že v kostele a vůbec před Bohem nemám, co dělat.
Celý můj svět se otřásl ve chvíli, kdy mi z domova zavolali, že má máma prodělala mrtvici. Chtěla jsem nasednout na první letadlo a odletět domů, ale celá rodina s maminkou včele mě zapřísahala, abych to nedělala, stejně bych prý nemohla nijak nikomu ulehčit, a navíc bych pravděpodobně musela vracet velkou část stipendia, což jednoduše nebylo možné. A tak jsem zůstala v Rusku. V tu chvíli začala nastupovat pandemie, zavřeli kostely, zakázali chodit i do parků a mně nezbylo nic jiného, než zůstat sedět ve svém pokojíčku naprosto zavaleném nekonečnými stohy haraburdí v bytě se svéráznou „bábuškou“ a Stalinem na lednici.
V ten moment jsem plně ztratila půdu pod nohama. Mučila jsem se neskutečným strachem o mámu, vyčítala jsem si náš bolestivě pokažený vztah, nedokázala jsem přijmout fakt, že prostě nemohu nic dělat. Situace v Rusku nabírala děsivých rozměrů, každý den rušili všechny lety do Evropy a začalo to vypadat, že se v nejbližší době rozhodně nebudu moci vrátit, což kromě všech ostatních problémů znamenalo i problémy finanční. Má nespavost se vystupňovala do bodu, kdy jsem nebyla schopná v delším úseku spát prakticky vůbec. A co bylo nejhorší – nedokázala jsem se modlit. Prostě to nešlo. Cítila jsem se odporně, hrubě, hnusila jsem se sama sobě.
Pak se ale stalo něco naprosto nečekaného. Na Velký pátek mi „bábuška“ bytná oznámila, že ač je to momentálně nelegální, odjíždí na chatu a vrátí se v pondělí. Stejně tak Alec, který s námi také bydlel, odjel na víkend pryč. A tak jsem se poprvé za svůj pobyt v Rusku ocitla v bytě sama.
Co následovalo, jen stěží dokážu popsat slovy. Jisté je jedno – z totálního zoufalství jsem naprosto neohrabaně a hrubě vnitřně beze slov „vykřikla“ kamsi o pomoc a dostala jsem odpověď. Najednou jsem pochopila. Vzdálenou a notně abstraktní koncepci Boha nahradil Bůh naprosto konkrétní a blízký, můj Bůh. Bůh, který mě tolik miluje, že pro mě zemřel. Byla jsem naplněna takovou čistou radostí, světlem, jako bych poprvé ve svém životě otevřela oči a uviděla. Pochopila jsem svou identitu, která leží v Bohu, na jehož milosrdenství jsem plně závislá. Nikdy mě nepřestane fascinovat, s jakou geniální prostotou se tak stalo, jak bylo najednou ve všem jasno. Všechny ty tlusté zdi, kterými jsem se v absurdní snaze skrýt se před Bohem obestavila, byly z vteřiny na vteřinu s lehkostí proměněny v mlhu. Všechno se obrátilo, já jsem se obrátila a někde hluboko uvnitř mi bylo vtisknuto něco nesmazatelného.
Uvěřila jsem. Trpěla jsem ale fatálním nedostatkem znalostí, stále jsem se hrozně bála chodit do kostela a mluvit o své víře pro mě bylo skoro nepředstavitelné. V tom mi ale ohromným způsobem pomohli bratři dominikáni, u kterých se připravuji na křest, a také má kmotra. Stálo mě notnou dávku odvahy a přemáhání vůbec se na přípravu na svátosti přihlásit, následně jsem měla hrozný strach cokoliv říct. Mé představy o církvi byly přinejmenším pochybné, nebyla jsem si dokonce ani jistá, je-li vůbec potřeba. To se však naštěstí díky pochopení a neutichající trpělivosti blízkých osob změnilo a já nyní díky nim a společným modlitbám považuji katolickou církev za svůj domov. Pomáhají mi zorientovat se v „katolickém světě“, usměrňují mě správným směrem a jsou mi oporou, ačkoliv to se mnou jistě nemají vůbec jednoduché.
Má proměna je hmatatelná a já ji pozoruji s údivem a vděčností. Jsem vděčná Bohu. Stále více prahnu po křtu, žízním po Kristu. A i když se mi to bohužel často nedaří, toužím po tom říkat své „ano“ Bohu každým skutkem, slovem, myšlenkou, nádechem a už nikdy nechci přestat toužit.
Lenka
