V deseti letech jsem se zamilovala do Ježíše, což mí rodiče – členové komunistické strany – v nastupující normalizaci snášeli jen těžko, vypráví v rubrice Zkušenosti s Bohem Eliška.
Narodila jsem se v podstatě do blížící se „tuhé“ normalizace. Naše rodina byla hodně materialisticky založená – nikdo, ani prarodiče, nebyli věřící. Maminka i tatínek později vstoupili do komunistické strany, a hlavně maminka byla hodně angažovaná. Rodiče jsem ale vždycky vnímala jako dobré lidi, se zájmem o druhé. Přesto jsem byla pokřtěna! Nevím, jestli tatínek, ale moje maminka jako učitelka při křtu přítomná nebyla. V podstatě se jednalo o nutný rituál, aby mohla následovat rodinná oslava, „křtiny“.
Byly mě asi tak tři, čtyři roky, měla jsem svoji první velkou panenku a kočárek. Panenku jsem pojmenovala Ježíš, protože jsem s jistotou věděla, že je to „nejkrásnější jméno na světě“ – přestože víra v naší rodině i jenom návštěva kostela byla v podstatě tabu. Jistě si dovedete představit reakce veskrze ateistického okolí. V šesti letech jsem přišla do první třídy, a tam nám paní učitelka vyprávěla o sovětské dívce jménem Zoja Kosmoděmjanská, která položila život za svobodu sovětského lidu a soudruha Stalina. To mě hluboce zasáhlo a panenku jsem přejmenovala na Zoju. Později jsem ji odložila, byla jsem už „velká“ a život v normalizované společnosti šel dál, ale na tuto událost ze svého dětství jsem nikdy nezapomněla.
Přestože moje cesta k Bohu byla komplikovaná a byla období, kdy jsem na něj úplně zapomněla, vždycky jsem se k této události vracela a vnímala jsem, že jsem „byla oslovená“. Pán to ale nevzdal, a já jsem se v deseti letech zamilovala. Do Ježíše. Jak se to stalo přesně nevím, jen si pamatuju dvě okolnosti. V té době se u nás na jižní Moravě dala v televizi chytnout „Vídeň“, a jednoho dne se mě náhodou podařilo vidět kousek filmu o Ježíšovi. Bylo to tak od poloviny, černobílé a hlavně německy, takže jsem nerozuměla ani slovo. Ale byla jsem tím úplně uchvácená, zamilovaná do svého Ježíše, a chtěla jsem o něm vědět co nejvíc. Do náboženství jsem chodit nemohla, doma nepomohlo nic, ani pláč. To byla druhá okolnost, výuka náboženství a příprava na první svaté přijímání mých spolužáků. Jak jsem jim záviděla!
Doma to začalo být vážné. Chtěla jsem se jmenovat jinak, třeba Anna, na krku jsem na červené niti nosila medailku Panny Marie, kterou jsem vydyndala na spolužačce. Schovávala jsem ji pod svetrem, aby to maminka nevěděla. Když jsme si s holkami tajně říkaly, kterého spolužáka milujeme, pravdivě jsem odpověděla, že Ježíše Krista… Poprosila jsem spolužačku, aby mně napsala modlitbu Otče náš, ale maminka mi ji našla. Následovalo velké ponížení a pak vážný rozhovor. V té době se u nás stala tragická nehoda, při které zemřela maminka tří malých dětí. A moje maminka mně řekla: „Tak jaký je ten tvůj Bůh, že toto dopustí?“ Na to jsem tou svou desetiletou vírou odpovědět neuměla…
Ale Pán to zase nevzdal, provázel mě svými doteky celý život… Vystudovala jsem, vdala jsem se a stala maminkou dvou dětí. A tak tady teď stojím a toužím po přijetí Ducha Svatého. Ducha Ježíše a Otce. A kladu si otázky. Jsi na to připravena? Jsi toho hodna? Ne, opravdu nemůžu říct s naprostou jistotou, že jsem připravena, a už vůbec ne hodna. To není nějaké okázalé sebemrskačství. Jsem hříšný, křehký, nedokonalý člověk. Ale právě proto přicházím před Pána a říkám: „Přijď… potřebuji tě, jako malé dítě potřebuje otce, tatínka. Přijď, prosím, chtěla bych tě milovat stejnou láskou, jakou ty miluješ mě, ale co mohu bez tebe… Přijď, ty, který ses mi zcela dal, já se chci zcela odevzdat tobě. Žít pro tebe, pro tvé záležitosti, pro tvé království.“
Eliška
