Má víra se zastavila ve věku desetiletého dítěte, znovu jsem se k ní vrátila také díky spolužačkám na střední škole a dnes ji chci předávat svému okolí, popisuje Štěpánka v dalším příběhu z rubriky Zkušenosti s Bohem.
Má cesta víry nebyla vždy jednoduchá. K víře mě a mé dva bratry vedla babička, která s námi chodila do kostela. Maminka se s námi sice modlila před spaním, ale víru ona ani otec nikdy nepraktikovali. Matka navíc vždy pracovala jako kuchařka na směny a každý druhý víkend byla v práci, takže jsme ji vlastně ani neviděli.
Při základní škole jsem chodila do náboženství a také přijala první svaté přijímání. Po něm jsme v náboženství zůstali jen dva, takže nás přiřazovali k mladším ročníkům, ale nic nového už jsme neprobírali. Proto jsem v sedmé třídě přestala náboženství navštěvovat a zůstala pouze u osobní modlitby, páteční dětské mše svaté, kde jsem zpívala se scholou, a nedělní mše svaté. Po čase jsem na mše nechodila vůbec a má víra se zastavila ve věku desetiletého dítěte.
Na střední škole jsem potkala spolužačky, se kterými jsme do kostela a také ke zpovědi chodily společně i v průběhu týdne. V té době jsem také poznala svého partnera, který pochází z věřící rodiny, takže i když ve vlastní rodině jsem byla kvůli víře terčem posměchu, měla jsem oporu v partnerovi – a mám ji dodnes.
Dnes už nejsme partneři, ale šťastní manželé a rodiče dvou krásných a zdravých synů, které se snažíme vychovávat k obrazu Božímu. Jelikož máme dvě malé děti, opomíjím vlastní modlitbu, ale tu pravidelnou rodinnou nevynecháváme. Většinou se u ní scházíme s manželem a jeho maminkou, ale někdy se připojí i švagr s manželkou a jejich třemi dětmi. Chci si vybudovat víru dospělého člověka, abych ji mohla předávat nejen svým dětem, ale také svému okolí. Děkuji Bohu za všechny lidi, které mi při tom poslal do cesty.
Štěpánka
