Návštěva jakéhokoliv posvátného místa, kde můžeme chvíli setrvat v tichu, je pro nás příležitostí k trojímu setkání, říká ve svém pozdravu k nadcházející Noci kostelů P. Jiří Zámečník. Ten mimo jiné působí jako biskupský delegát pro svatořečení, a zabývá se proto i beatifikačním procesem olomouckého arcibiskupa Antonína Cyrila Stojana. Na něj, ale také na výročí sv. Ludmily nebo sv. Cyrila a Metoděje v souvislosti s letošní Nocí kostelů upozorňuje.
Drazí přátelé,
i v tomto roce chceme společně prožít, nakolik to je možné, již tradiční Noc kostelů. Zažíváme rok pro mnohé z nás náročný a svým způsobem pro mnohé smutný, ale povzbuzením ať nám jsou slova apoštola Pavla z listu Římanům: „Víme, že těm, kdo milují Boha, všechno napomáhá k dobrému.“
V naší zemi se nám letošní rok může stát příležitostí nejen k připomenutí významných osobností našich dějin, ale především k načerpání inspirace z příkladu jejich života a k nalezení své vlastní jedinečné životní cesty a k zorientování se na té, na které se právě nacházíme.
Svatou Ludmilu, která zemřela před 1100 lety, můžeme vzývat nejenom jako ochránkyni naší země, ale také jako ochránkyni našich rodin, jako patronku všech, kteří vychovávají další generace, a v neposlední řadě ji prosit, aby se přimlouvala za naše maminky a babičky, na kterých nám, věřím, po událostech uplynulých měsíců začalo více záležet a na které teď mnohem více myslíme.
Svatá Ludmila obrací naši pozornost také na posvátný Velehrad, kde byla pokřtěna, pravděpodobně samotným svatým Metodějem. Svaté Cyrila a Metoděje papež Jan Pavel II. před 40 lety prohlásil za spolupatrony celé Evropy, a to pro jejich boj za jednotu církve východní se západní a také pro jejich veliké misijní dílo, ze kterého lze jistě čerpat při současné snaze o sjednocení Evropy, a to nejen v boji proti pandemii koronaviru.
Na Velehrad putujeme také proto, abychom se pomodlili u hrobu ctihodného Antonína Cyrila Stojana, který byl jmenován arcibiskupem olomoucké arcidiecéze 11. ledna 1921 a 3. dubna téhož roku na biskupa vysvěcen; tedy právě před sto lety.
Služebník Boží Antonín Cyril Stojan neodpočívá na tomto místě jen tak náhodou. Zpravidla se arcibiskupové pohřbívají v katedrále, tedy v našem případě v Olomouci. Místo Stojanova posledního odpočinku ve velehradské bazilice se nám tak stává symbolem celého jeho života a jeho snahy o navázání na dílo svatých Cyrila a Metoděje a jeho rozvoj na počátku 20. století. Založení Apoštolátu sv. Cyrila a Metoděje a zahájení tradice unionistických kongresů právě na Velehradě jsou důkazem Stojanova horlivého úsilí o sjednocení církví i sjednocování lidí – katolíků i nekatolíků, věřících i nevěřících – vůbec.
Je to především Bůh – Otec, který sjednocuje své děti skrze oběť vlastního Syna. Je to otec rodiny, který se stará o svou manželku a o své děti, a tak vytváří jednotu ve své rodině. Je to pastýř místní církevní obce, biskup, který svou obětující se láskou slouží své diecézi, všem věřícím i nevěřícím, laikům, řeholníkům i kněžím, a tak buduje spolu se všemi pokřtěnými a sobě svěřenými živou církev – tělo Kristovo, které září světlem, které tma nepohltí, světlem, které lidi vyvádí z temnot a přivádí k Bohu – k Otci.
„Buď můj život jedna Boží chvála“ – touha „tatíčka Stojana“, deklarovaná v jeho biskupském hesle. Touha, která nezůstala nevyslyšena, ale naplněna konkrétními skutky velkého i malého rozměru. Láska k Bohu a k sobě svěřeným, která ho vedla k obnově nejen Velehradu, ale také Svatého Hostýna, k vybudování a k opravám mnoha kostelů a far a k neúnavné službě nejen těm „důležitým a mocným“, se kterými se jako politik a arcibiskup setkával, ale i těm „nejnepatrnějším“, které potkával na svých životních cestách.
V archivu beatifikační kauzy ctihodného arcibiskupa Stojana jsem objevil i tuto vzpomínku, kterou připojuji jako malý střípek pestré mozaiky života tohoto Božího služebníka. „Bylo to na Popeleční středu. Arcibiskup Stojan seděl v metropolitním chrámě na trůně a uděloval popelec; kněžím a zástupu věřících. ‚Pomni, člověče, že prach jsi a v prach se obrátíš.‘ Když byl obřad ukončen, vzali dva bohoslovci bílou roušku, kterou měl arcibiskup na kolenou, aby nepadal popel na zem a na bohoslužebná roucha. Stojan si umyl ruce a chystal se k oltáři. Vtom zhlédne malého chlapečka, jak se pomalu, stydlivě blíží ještě k trůnu. Arcibiskup se vrací, sedá si znovu, roušku rozkládá, na chlapce šeptem volá: ‚Pojď sem, chlapečku! I ty kdysi umřeš.‘ Chlapec přiběhl, stříbrovlasý stařeček nad hrobem nabral popela a poznačuje ten nadějný pupen budoucnosti. Minulost takřka upozorňuje budoucnost: ‚Pomni, člověče, že prach jsi a v prach se obrátíš.‘ Chlapec poklekl, odešel, arcibiskup se díval s láskou za ním umývaje si ruce. Do roka vydechl naposledy.“
Drazí přátelé, milované Boží děti,
návštěva jakéhokoliv posvátného místa, zvláště pak návštěva kostela, je pro nás příležitostí k trojímu setkání – k setkání s Bohem, k setkání se sebou samým a k setkání s druhými.
Přeji vám, abyste se i o letošní Noci kostelů setkali s Bohem – s naším milovaným Otcem, který nikdy ve své všemohoucnosti nedopouští zlo, ze kterého by nemohlo vzejít dobro, který si nepřeje smrt hříšníka, ale nabízí mu odpuštění skrze oběť svého vlastního Syna.
Přeji vám, abyste se v tichu a v rozjímání, ke kterému nás každý kostel zve, setkali se sebou samým, jako s milovaným Božím dítětem, kterému jeho nebeský Otec mnohokrát během života dokázal, že se o něj s pečlivostí a vynalézavostí stará. Stačí se na chvíli zastavit a zavzpomínat na svůj uplynulý život.
A nakonec vám přeji, abyste se setkali také s druhými. A nemám na mysli jen to reálné setkání s těmi, které potkáte při návštěvě kostela, setkání, kterého – věřím – si teď všichni víc vážíme. Ale mám na mysli i setkání s těmi, o kterých jsem se zmínil v předcházejících řádcích. Svatá Ludmila, svatí Cyril a Metoděj, ctihodný arcibiskup Stojan, ale také mnoho dalších vám blízkých inspirujících osobností, kéž k vám v tichu této Noci kostelů promluví a jsou pro vás světlem a ukazatelem na vašich životních cestách.
P. Jiří Zámečník
