Vždycky jsem chtěla patřit k těm lepším – mít hezkou tvářičku, pěkné oblečení a uznání. Pak mi ale došlo, že takhle by to nemělo být, a začala jsem se obracet k Pánu, vypráví Marie svůj příběh pro rubriku Zkušenosti s Bohem.
K víře jsem byla vedena odmalička, ale jenom tak napůl, jelikož tatínek moc do kostela nechodí. Veškerá náboženská výchova spočívala na mamince, což nebylo ideální. Měla jsem krátké období, kdy jsem tvrdila, že Boha nepotřebuji. Naštěstí jsem byla malá a moje přesvědčení o správnosti se začalo ubírat dobrým směrem.
Asi ve 14 letech jsem přemýšlela, co chci dělat v životě dál, a měla jsem chuť pomáhat chudým a potřebným. Přihlásila jsem se na střední pedagogickou školu se snem pracovat mezi postiženými dětmi. První rok pro mě znamenal změnu. Dostala jsem se mezi téměř nevěřící lidi a byla jsem skoro jako jedna z nich. Až teď po čase si uvědomuji, jak moc jsem byla povýšená a jak jsem ponižovala ostatní, kteří mi vlastně nic neudělali. Vždycky jsem chtěla patřit k těm lepším, což pro mě znamenalo hezkou tvářičku, pěkné oblečení a uznání od společnosti (zvláště u kluků). Dnes vím, že tohle není nejdůležitější, neboť opravdu důležité je to, co má člověk v sobě, jaký je, jak se chová k ostatním.
Když se vrátím k mému prvnímu roku na střední, dostala jsem se do fáze, kdy jsem stála na mši svaté a vůbec jsem nevnímala, co se kolem mě děje, protože mě zaměstnávaly zcela jiné myšlenky. A pak mi došlo, že takhle by to nemělo být. Začala jsem se pomalu obracet k Pánu čelem, a ne zády, jak to bylo do teď.
Díky setkáním s různými lidmi a hlavně díky Pánu jsem teď tam, kde jsem: je mi 17 let a vím, že Ježíš je pro mě nejdůležitější, že jemu můžu vždycky všechno svěřit, že on mě nikdy nenechá v problému, že on je zkrátka borec (tedy nic nového pod sluncem, ale každý si na to asi musí přijít sám).
Vím taky, že ne vždy je jednoduché žít podle pravé křesťanské lásky, zvlášť když se člověk pohybuje mezi lidmi, kteří jej denně ponižují, pomlouvají a zatracují, ale jedině s Boží pomocí můžu toto všecko překonat. (Jak paradoxní: kdyby mi tohle někdo řekl tak před rokem, tak se mu vysměju s podlým úsměvem: Tomuhle přeci nemůžeš věřit, to se jenom tak říká.) Je to tak, a vím, že odevzdáme-li všechno Pánu, stonásobně nám to vrátí. Chci žít podle toho, jak nám to Ježíš ukázal.
Marie
(ilustrační foto Amir Darafsheh, FreeImages)
