NAVRCHOLU.cz

Lékaři mi nedávali šanci, v Ježíšově hrobě jsem ale došel uzdravení

By Publikováno 31. 3. 2021 Aktuality, Zkušenosti s Bohem

Po nečekaném setkání se mě dotkl Duch svatý a já jsem zase mohl chodit bez berlí, popisuje pro rubriku Zkušenosti s Bohem Jan Gabriel příběh, který on a jeho žena Barbora prožili v předvelikonočním čase v Jeruzalémě.

Do Svatého města mne vedla touha vzdát díky našemu Pánu Ježíši Kristu za přehršel milosti, jíž mne zahrnul. Byl jsem totiž účastníkem těžké dopravní nehody, srážky osobního vozidla s kamionem. Já, ačkoli jsem prodělal rozsáhlé polytrauma a už mne prý zapínali do pytle na mrtvoly, jsem přežil.

Lékaři mé rodině velkou šanci nedávali a čekali, že množství mých poranění nebude slučitelné se životem. Až když jsem přesto neumíral, začali usilovat o mé uzdravení. Přesto kvůli těžkému kraniocerebrálnímu traumatu mé rodině následně řekli, že by bývalo bylo pro mě lepší, kdybych skonal.

Hospodin tedy zlámal mé kosti, ztrestal mě, nevydal mě však smrti (žalm 118). A já tak po šesti týdnech v kómatu vstoupil do nového světa. Byl jsem znovuzrozen a opravdu jsem se po rozsáhlé ztrátě paměti znovu začal učit mluvit. Byla to dlouhá cesta završená mou opětovnou mobilitou o francouzských holích, za niž jsem byl šťastný. A co víc, poprvé jsem sám, už bez doprovodu, vyrazil do kina na představení filmového klubu, které bylo prvním rendezvous s mojí nastávající.

Za tuto všechnu milost jsem toužil Pánu poděkovat. Tudíž když mi po uplynutí sedmi let od nehody moje neuroložka řekla, že by teoreticky mé žíly v mozku měly být již zaceleny, a že bych, ač mi to nemůže doporučit, mohl být schopen zvládnout změnu tlaku při vzletu a přistání, bylo to vše, co jsem potřeboval slyšet. Ihned jsem začal plánovat cestu do Svaté země.

To, kvůli čemu píši a kde náš Pán Ježíš Kristus opět zjevil svou slávu, nezaslouženě na velkém hříšníku, se stalo sedmý den našeho pobytu v Jeruzalémě. Ten den se nám poprvé během našeho pobytu, jenž byl jinak opravdu požehnaný, vše začalo kazit a museli jsme měnit své plány. Místo původního programu jsme se šli podívat do Zahradního hrobu. To je místo mimo hradby Starého města, pár kroků od Damašské brány.

Když jsme sem v pozdním odpoledni dorazili, bylo zde celkem dost lidí. Ti ale už končili svůj program, který spočíval v prohlídce zahrady a vysluhování Večeře Páně. Zde jsme prožili hluboký zážitek, manželka začala děkovat Pánu za oběť na kříži, já se k tomu připojil a děkoval i za veškerou milost, jež mi dal. Děkovali jsme a chválili Pána, byli jsme celou dobu v hrobě sami a hluboce to prožívali. Měl jsem pocit, že právě zde se naplnilo to, proč jsem do Jeruzaléma jel, tedy vzdát Pánu díky a chválu.

Po tomto zážitku jsme s pocitem naplnění vyšli z hrobu. Když jsme byli posledních pár kroků od východu, vešla dovnitř cizí paní. Rozhlížela se a někoho hledala, dokud nespatřila mne. Následně zamířila rovnou ke mně. Řekla mi, že na tomto místě dnes vůbec neměla být. Dokonce prý jela jinam, ale vše se jí zhatilo a pořád jí v hlavě znělo, aby přišla sem do Zahradního hrobu, že se zde prý má modlit za něčí zdraví. Vůbec nevěděla čí, ale že když od vchodu spatřila mne, tak si řekla, že bych to mohl být já. Přišla a ptala se, zda se za mé zdraví může pomodlit. Tuto nabídku jsem samozřejmě neodmítl a ona se pak už jen zeptala, zda na mě může při modlitbě vložit své ruce.

Mimochodem, Edita je rakouská občanka žijící ve Vídni. Když se nás zeptala, jaký další jazyk kromě angličtiny umíme a odkud vlastně jsme, a my odpověděli, vytřeštila oči a my se dozvěděli, že se narodila v Ostravě a do Rakouska se před dlouhými lety provdala. Česky se již zadrhávala, těžce skládala věty a neustále se dotazovala ohledně slovní zásoby, ale modlitbu za mé uzdravení se snažila formulovat v češtině. Modlitbu vedla ve jménu našeho Pána a Boha Ježíše Krista a vzývala svatého Ducha, aby přišel, dotkl se mě a já mohl odložit své hole. Kolem už začali proudit do zahrady poutníci a trochu přezíravě na nás koukali. Ale to nás nerušilo a já jsem na výzvu paní Edity otevíral své srdce Ježíši Kristu, přijímal ho za svého Pána a odevzdával se do Jeho rukou.

Po mém odevzdání se Pánu se stala třikrát jedna, slovy těžce popsatelná, věc. Zažili jsme takový zvláštní „dotyk“ Ducha svatého, při kterém jsem se pokaždé cítil lépe. Ne už zlámaný jako lazar, ale takový lehčí, vjela do mě jakoby síla. Editu vždy tento „dotek“ téměř skolil. Když se to zopakovalo potřetí, což bylo nejsilnější, podívala se na mne a zeptala se, zda jsem to cítil. Když jsem odvětil svým ano, prohlásila, že teď už si je jistá. Dotkl se mě Duch svatý a ty hole, za jejichž odložení jsme se modlili, mohu opravdu odložit.

Poděkoval jsem jí za modlitbu, rozloučili jsme se. Cestou domů jsem zkusil jít bez holí. Jak jistě tušíte, já se na nohách udržel a měl jsem téměř pocit, že si bez těch holí létám ulicí. Takto jsem ušel asi sto padesát metrů, když jsem si vzpomněl na scénu ze sedmnácté kapitoly Lukášova evangelia, kde se Ježíš ptá po těch devíti uzdravených, kteří se nevrátili, a nevzdávali Bohu chválu. Na místě jsem se tedy otočil a spěchal zpět do Zahradního hrobu. Zde jsem Editě zvěstoval své uzdravení a společně jsme všichni chválili Pána a vzdávali mu slávu a modlili se za sebe navzájem.

Cestou zpátky do konventu jsem už šel ruku v ruce se svou manželkou a běhal po schodech. Vzpomněli jsme si na jednu zdejší poutnici, která bydlí v pokojích vedle. Zvrtla si nohu a měla problém s chůzí. Manželka jí nohu ošetřila, ale potřebovala oporu. Daroval jsem jí tedy své francouzské hole.

Hned jak jsem přijel domů, šel jsem s důvěrou na státní sociální podporu při úřadu práce a městský úřad ohlásit změnu svého zdravotního stavu. Nebyl jsem plně uzdraven, ale hole, jež mě tížily nejvíce, jsem mohl odložit. Šel jsem tak vrátit a nechat rozstřihnout svoji invalidní kartu do osobního auta.

Od návratu ze Zahradního hrobu mohu teď sám na sobě svědčit o tom, jak veliký a milosrdný je náš Pán. Děkovat mu za tu nezaslouženou milost a chválit Jeho jméno. Mám pocit, že bych měl volat ze střech o tom, jak veliký je náš Pán Ježíš Kristus.

Jan Gabriel
(ilustrační foto Phillip Benshmuel, Wikipedia.org)