O tom, jak cestu k Bohu našel uprostřed statisícového shromáždění, hovoří v dalším příběhu z rubriky Zkušenosti s Bohem Štěpán.
Narodil jsem se do věřící rodiny. A jak to chodí u malých dětí z věřících rodin? Neděle ráno – jdeme do kostela: „Vážně musím?“ „Proč musím jít ministrovat?“ Jako malý kluk jsem do kostela chodil, protože chodili naši. A když to dělali oni, tak to bylo správně. Čím jsem byl ale starší, tím víc jsem ten nedělní rituál bral jako něco, co si jednoduše odkroutím a za týden zas. Základní škola utekla jako voda a já se ocitl na přelomu druháku a třeťáku na střední.
Pak jsme dostali nabídku jet do Krakova a mamka chtěla, abych se přidal – prý budu mít zážitek, uvidím papeže, bude fajn. Tak jsem jel. A opravdu to byl zážitek, dokonce i papeže Františka jsem viděl. Ale to nebylo nic převratného. Zlomový okamžik nastal až při závěrečné vigilii. Náš sektor byl opravdu daleko, pódium byl jenom malý bílý flek v dáli, Františka jsem viděl jen na obrazovce – to ale vůbec nebylo důležité. Byla už tma. Pamatuji si, jak jsme všichni klečeli a drželi svíčky. Těch malých plamínků bylo tolik, že nebylo vidět, kde ten zástup lidí končí. Všichni se modlili, chválili Pána a děkovali mu. Každý svým jazykem. A já byl uprostřed toho. Hlavou mi najednou proletěla myšlenka: „Je neuvěřitelné, že je tady tolik lidí a že všechny spojuje jedna věc. Bůh. Jeden Bůh, který miluje každého jednoho z nás. Nezáleží už na tom, odkud jsme, jakou barvu kůže máme nebo co máme v životě za sebou.“
Tohle mě dost zasáhlo. Přemýšlel jsem o tom dál. Chtěl jsem vidět Boha ve svém životě, a tak jsem se za to modlil. Modlitba a četba Písma náš vztah opravdu posunula úplně na jinou úroveň. Najednou pro mě nedělní bohoslužba měla obrovský význam. Všechno najednou dávalo smysl. Proto má pro mě neskutečnou váhu verš z Matoušova evangelia: „Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“
Štěpán
