Vnitřní hlas mě provedl krizí manželství i ztrátou táty. Po setkání s knězem jsem si pak uvědomil, jaké dary jsem od Boha dostal, popisuje svůj životní příběh pro rubriku Zkušenosti s Bohem Milan.
Už na základní škole jsem viděl, že někteří spolužáci navštěvují hodiny náboženství, ale nepřikládal jsem tomu důležitost ani nejevil zájem. Snad jediné, co se mi tehdy líbilo, byl čas trávený s babičkou, která se mnou zpívala písničky z modlitebních knížek. Modlitby „Otče náš“ a „Zdrávas Maria“ mě naučila moje maminka a s babičkou jsem se je občas modlil. S babičkou a dědou jsem také někdy zašel do kostela, ale jako dítěti mi to připadalo nudné.
Na začátku 90. let jsem při studiu poznal svoji manželku. Když se na to dívám z dnešního pohledu, někdo tam nahoře moc chtěl, abychom zůstali spolu, i když jsem to byl hlavně já, kdo chtěl náš vztah ukončit. A já jí moc děkuji, že se mnou tehdy měla tolik trpělivosti. Snad i proto jsme se po pár letech vzali. Ještě před svatbou jsem koupil březí kobylku a začal se věnovat chovu koní. Jenže zatímco já při zaměstnání na plný úvazek začal ke „koňáctví“ získávat nechuť, manželka získávala chuť čím dál větší. Z toho vyplynuly hádky a vzájemné odcizení, které vrcholilo velikou krizí, kdy jsme měli před rozchodem. Odrazil se na tom i můj zlý, až hulvátský přístup, který by málokdo vydržel.
V roce 2013 se ovšem stala první zvláštní věc, která mě přinutila k velikému zamyšlení se nad sebou. Jednu jarní sobotu mi manželka řekla, že se jede podívat na parkurové závody. „Zase koně,“ napadlo mě, „to jí nestačí, že to máme doma?“ Najednou mě ale něco uvnitř začalo přesvědčovat: „Jeď s ní!“ Kdo to mluví? To se mi ještě nestalo… Tak jsem se zeptal, jestli můžu jet také. Manželka pokrčila rameny: „Když chceš, mně je to jedno.“ Když jsem pak na závodech viděl tu souhru jezdců a koní, atmosféru, kdy se navíc rozjasnilo zachmuřené nebe a do všeho začalo svítit slunce, vnitřní hlas mi povídá: „Vidíš, to všechno máš doma. Tu krásu života.“ Tím začala veliká změna jak ve vztahu k manželce, tak ke kráse života, kterou mám doma.
O rok později zemřel můj táta. Byl těžce nemocný a hospitalizován v nemocnici. Jezdil jsem za ním několikrát týdně, až nám jednou zavolali, že se jeho stav horší a že se s ním máme přijet rozloučit. Jak to popsat? Obrovská bolest a zmatek v duši, když držíte vlastního tátu za ruku, vidíte ho umírat a víte, že ho vidíte naposled… Ten večer jsem chodil po domě jako bez duše a vůbec jsem nevěděl, co mám dělat. Ruce se mi třásly a mozek nechtěl přemýšlet, jen jsem tupě zíral kolem sebe. A najednou se zase ozval ten vnitřní hlas, který mě nasměroval k naší domácí knihovničce a má ruka sáhla po Novém zákonu. A já začal číst, zamýšlet se nad tím, co je tam napsáno, a dávat si věci do souvislostí s tím, co mě potkalo. Ten večer jsem se poprvé před spaním pomodlil, aby Bůh Otec přijal mého tatínka do svého království, dopřál klid jeho duši a odpustil mu jeho hříchy, jako mu i já odpouštím zlé momenty našeho života. Pak jsem v klidu usnul. Tu noc táta skonal.
Takto jsem se modlil každý večer, několik měsíců, a pak se táta přišel se mnou rozloučit. Nevím, jestli to byl sen, anebo skutečnost, ale ocitnul jsem se v místě, kde rostly zelené palmy, tryskaly fontány a všudypřítomná skla odrážela jasné, zářivé světlo. U jedné z fontán seděl na lavičce mezi jinými lidmi můj táta. Já šel k němu a on, jakmile mě spatřil, vstal a šel ke mně. Objali jsme se a on povídá: „Tak už mě přijali.“ Já mu odpověděl: „Já jsem se za tebe modlil, tati. Každý večer.“ A on mi řekl: „Já vím, ty jsi můj hodný kluk.“ Pohladil mě po tváři a odešel. Světla zhasla a vše zmizelo. To ráno jsem brečel jako malý kluk a vše řekl manželce. Plakala taktéž. Od toho dne jsem v modlitbách nepřestal, ba naopak. Modlím se pravidelně. Za rodinu, přátele, známé, kamarády, kolegy v práci a vůbec za celý svět. I za ten špatný, aby byl lepší. Od té noci, co skonal táta, jsem nevynechal jediný večer, abych se nepomodlil, třebaže jsem kolikrát velmi unavený.
Třetí a poslední veliký mezník v mém životě byl křest druhorozeného syna a s tím spojené seznámení s knězem, který ho měl křtít a ve farnosti byl nový. Ze setkání před křestní nedělí jsem měl rozporuplné pocity, ale šel jsem tam. Pan farář ale probořil všechny ledy pochybnosti – mladý muž, který vážnost situace dokáže rozjitřit humorem, mně učaroval. Musím říct, že i když jsem do té doby do kostela nechodil, na tuhle nedělní mši svatou jsem se těšil. A skutečně. Nejen že jsem se v kostele cítil dobře, ale promluva mě vzala za srdce.
Po té křestní neděli ke mně můj vnitřní hlas promluvil potřetí: „Zavolej mu!“ To už jsem nečekal a následující sobotu, když manželka odjela s kluky na rodinnou návštěvu, jsem vytočil jeho telefonní číslo. Na druhém konci se ozval přívětivý hlas, který se mě zeptal, s čím potřebuju pomoct. Tak jsem se zeptal, zda by měl čas, že bych si s ním rád pohovořil o víře, o Bohu a o životě. „Teď něco mám, ale po poledni jsem vám k dispozici,“ ozvalo se ve sluchátku. Odpoledne jsem se nemohl dočkat, ale nakonec jsem stál před vstupními dveřmi fary. Tu chvíli vidím jako dnes. „Pojďte dál. Co vás k nám přivádí, mladý muži?“ Povídám s úsměvem: „Mladý muži? Otče, mně už táhne na padesátku!“ Povídali jsme si dvě a půl hodiny a já mu vyložil celý svůj život, včetně těch zvláštních věcí, které mě potkaly. To, co mi na to řekl, slyším pořád: „Tam nahoře vás někdo musí mít strašně moc rád. Ale taky za to budete muset hodně dávat.“
A tak se i stalo a děje se pořád. Velmi rád se pravidelně zúčastňuji bohoslužeb. Pomáhám lidem kolem sebe, třeba i jen úsměvem a vlídným slovem. Můj starší syn přišel po jedné mši svaté, zda by mohl ministrovat. Zkrátka můj i náš život se změnil od základu. Našel jsem klid a mír v duši. Doma žijeme v klidu a pohodě a já konečně vím, že to, co jsem takovou dobu pořád hledal, mám doma. Ten největší poklad a radost ze života je moje rodina, manželka a milovaní synové. To je ten největší dar, který jsem mohl od Boha dostat. A za to děkuji každý večer.
Milan
