NAVRCHOLU.cz

Když cítím, že někdo potřebuje oporu nebo radu, snažím se pomoct a modlím se za něj

By Publikováno 17. 2. 2021 Aktuality, Zkušenosti s Bohem

Zlomem ve víře pro mě byla ztráta dědy a prababičky, od té doby se učím prosit v modlitbě za druhé, popisuje pro rubriku Zkušenosti s Bohem Eliška.

Jako menší jsem chodila na mše spíš kvůli tomu, že jsem to měla zažité z domu. Necítila jsem potřebu být na Boha nějak víc navázaná, neobracela jsem se na něj moc často, přijímání jsem brala jako malý posun ve víře, ale ještě jsem z toho neměla moc rozum. Spoustu věcí jsem nechápala a nedokázala si spojit se životem. Neuměla jsem se modlit vlastními slovy, a proto jsem před spaním pořád odříkávala modlitby, nad kterými jsem ani nepřemýšlela. Ani první svátost smíření ve mně neprobudila nijak nové a zajímavé pocity.

To vše platilo až do chvíle, kdy mi umřel děda a týden na to jeho maminka žalem. Oba byli věřící, ale bohužel neměli potřebu se zapojovat do církve. Zásadní věc tu ale byla: věřili. Měla jsem je strašně ráda a bylo pro mě strašně těžké se s tou ztrátou smířit. Proto jsem se za ně zkusila modlit. Došlo mi, že není tak důležité je tu mít fyzicky, ale potkávat je aspoň duchovně. Začala jsem si s nimi po čase i povídat, svěřovat se s tím, co je pro mě důležité, tak jako s Bohem. A najednou přišel zlom: já jsem chtěla. Sama od sebe jsem chtěla věřit, a to se taky stalo. Vím, že se mají dobře a myslí na mě. Tahle doba mě poznamenala hlavně v modlitbě. Začala jsem se pravidelně modlit a duchovně mě to posílilo.

Po nějaké době se ve mně zlomil všechen strach a začala jsem naplno žít s Bohem. Chodím pravidelně zpívat na mládežnické mše a celkově jsem začala kostelu věnovat mnohem víc času než před lety. Myslím si, že jsem hodně empatická, a tak když cítím, že někdo potřebuje oporu nebo s něčím poradit, snažím se mu pomoct a modlitbu nebo prosbu večer nevynechám. Nevím sice přesně, jak probíhají přímluvné modlitby a jestli mají nějak určená pravidla, ale to mně nevadí. Pomodlím se vždycky tak, jak to cítím.

O to víc to platilo, když mi onemocněla maminka. Tehdy mi nezbylo nic jiného, než se za ni modlit a doufat, že se vyléčí. Teď můžu říct jen děkuju – nemoc jsme překonali a došli k uzdravení. Věřím, že za tento zázrak může i z nějaké části Panna Maria. V každé těžkosti zůstala silná a i přes nástrahy, kterými si v životě prošla, neztratila víru, milovala a vždy se snažila pomáhat. Ona je můj vzor, inspirace, podle ní bych chtěla vést svůj život.

Eliška