NAVRCHOLU.cz
Skip to main content

Lákalo mě vyvolávání duchů a vykládání karet, dnes ale vím, že místo s Bohem jsem mluvila se zlým

By Publikováno 27. 1. 2021 Aktuality, Zkušenosti s Bohem

Kvůli okultním praktikám jsem přemýšlela, zda je pro mě křesťanství to pravé. Pak jsem ale pochopila, že víra je obrovský dar, a našla jsem vnitřní klid. Svůj životní příběh Svěřuje se v dalším příběhu pro rubriku Zkušenosti s Bohem Lenka.

Od malička jsem vychovávána v silně věřící rodině. Něco jako nejít v neděli do kostela neexistuje a o víře se nepochybuje. Jenže já pochybovala. Ke všemu jsem odmala měla takový zvláštní vztah k nadpřirozenu. Lákalo mě různé vyvolávání duchů a když jsem objevila, že mám moc pracovat s kyvadlem a vykládat karty, cítit energie, byla jsem šťastná. Začala jsem věřit, že tohle mi posílá Bůh. Když jsem vykládala karty, modlila jsem se k němu, a když jsem pracovala s kyvadlem, jako kyvadlo jsem používala kříž a věřila jsem, že to funguje. A ono to fungovalo: věci, které jsem „předpověděla“, se opravdu staly.

Později to došlo do stádia, kdy jsem začala přemýšlet, zda je pro mě křesťanství to pravé, a delší dobu jsem přemýšlela, že opustím církev a přidám se k alternativním vírám, pohanství a praktikování různých rituálů. Měla jsem o tom poměrně dost nastudované a křesťanství už jsem vyzkoušela, tak proč nezkusit něco jiného? Když v to kdysi dávno mohli věřit naši předci, proč bych nemohla já ? Proč by místo nebe nemohla být Valhalla?

Jela jsem ale jedno léto na křesťanský tábor, a zde jsem začínala svoji víru – naši víru – opět objevovat. Trápilo mne, že jsem viděla tolik mladých lidí zapálených pro Boha, a já jsem mezi ně nepatřila – a v tu chvíli jsem mezi ně patřit chtěla. Sedělo nás deset nebo jedenáct ve skupince a padla tam otázka: „Setkali jste se někdy s Bohem?“ Slyšela jsem od ostatních spoustu skvělých a úžasných zážitků a někteří řekli, že se s ním ještě nesetkali, ale věří, že se s ním setkají. Já tehdy odpověděla, že jsem cítila Boží přítomnost, ale nikdy jsem se s ním nesetkala, protože na to prostě ještě nejsem připravená a věřím, že až budu připravená se s ním setkat, tak k tomu dojde pak. Byla jsem opravdu hrdá, jak jsem z této prekérní otázky vybruslila. Tehdy na to náš skupinkový kaplan odpověděl, že nezáleží na tom, jestli se cítíme připraveni, protože nikdy nebudeme připraveni dokonale. Záleží pouze na tom, jestli k sobě Boha a Ježíše Krista pozveme a necháme je vejít do svého srdce. V tu chvíli jsem se rozplakala. Uvědomila jsem si, že vlastně jen já sama se mu bráním, že já sama ho nechci zcela přijmout.

Dny ubíhaly a já se cítila Bohu blíž, protože jsem pochopila, co mě od něj oddálilo a že jít jednou nebo dvakrát týdně do kostela, ráno a večer bezmyšlenkovitě odříkat modlitbu, není ten pravý vztah s Bohem. Později jsem byla u zpovědi, na kterou do konce života nezapomenu: tak zahanbená jsem se nikdy necítila a probrečela jsem několik hodin. Ucítila jsem totiž tu pravou nepředstíranou lítost. Později jsme měli přednášku o alternativní medicíně. Díky ní jsem si uvědomila, že jsem u zpovědi na něco zapomněla – že to, co jsem dělala s kartami, bylo špatné a proti Bohu, že jsem se neptala jeho, ale toho druhého, lháře a podvodníka.

Tábor skončil a já věděla, že teď už to bude jen na mě. Karty jsem se rozhodla spálit a prosit Boha o víru, sílu a lásku. Bála jsem se. Modlila jsem se za odpuštění, za ochranu a za všechny, kterým jsem jimi „posloužila“. V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem se obrátila ke zlému, a byla jsem ráda, že jsem se ho zřekla. O pár dní později mě kamarádka požádala, abych jí vyložila karty, a já věděla, že kdybych je nespálila, tak bych to pro ni udělala. Později jsem dokonce dostala nabídku karty dostat darem, avšak už jsem odmítla.

Uvědomila jsem si, že víra je obrovský dar a že pravá víra neznamená jen doufat, že to nebe tam jednou vážně bude. Pravá víra pro mne znamená, že mě někdo nadevšechno miluje a já miluji jeho. Nepotřebujeme žádná zadní vrátka, kdyby to náhodou tady u toho Boha nevyšlo, protože ono to vyjde. Uvědomila jsem si, že dobré skutky neděláme pro sebe, ale pro druhé. Ne proto, abychom se dostali někam na lepší místo nebo si vylepšili „karmu“, ale proto, aby i ostatní pocítili a zažili dobro a lásku. Veškerá láska, kterou dáme, se nám vrátí, a „na sklonku svého života budeme souzeni podle lásky“. Až po tomto uvědomění jsem poznala, co je to vnitřní klid. Pro mne je to vědomí, že nikdy nebudu sama, ať budu kráčet kamkoliv, bude on se mnou a já se na něj mohu vždy spolehnout.

Lenka
(ilustrační foto: Ruxandra Moldoveanu, FreeImages)