Varhany a zpěv při liturgii, setkání s jezuitským nebo kapucínským knězem a také protest proti komunistickému režimu – i z těchto momentů sestává životní příběh paní Kateřiny, jak ho popsala pro rubriku Zkušenosti s Bohem.
Moje cesta ke křesťanské dospělosti trvá bezmála šedesát let. Rodiče, byť z katolických rodin, nás čtyři děti ve víře nevychovávali, do kostela jsem chodila jenom o prázdninách s babičkou. Manželství rodičů bylo bouřlivé, stejně jako celá 60. léta minulého století. Různila se jejich politická orientace i názory na rodinný život a nakonec se v mých 13 letech rozvedli. Jako dítě jsem se jejich rozchodem hodně trápila, ve stáří však k sobě našli opět cestu a oba odešli na věčnost v pokoji, zaopatřeni svátostmi.
V 16 letech jsem potkala svého budoucího manžela. Byli jsme velmi mladí a zamilovaní, náš vztah částečně započal i jako protest vůči rodičům, režimu, době. Hráli jsme spolu divadlo, opisovali texty ze samizdatu, manžel hrál v kapele na klávesy, chodili jsme na nepovolené koncerty. Sedmdesátá léta kromě oficiální scény nenabízela lidem, kteří hledali něco víc, jinou možnost. V té době mi hrozil vyhazov ze školy, kterou jsem studovala, protože jsme se dostali do hledáčku StB.
V roce 1977 přišla první tajemná Boží chvíle. V tehdejším deníku Lidová demokracie se objevil inzerát, že jedna farnost hledá varhaníka a nabízí i bydlení. Neváhali jsme ani chvíli. Přijal nás první ze skvělých kněží, kteří výrazně ovlivnili můj život, jezuita a moudrý, zkušený kněz P. Alois Strnad. Božím řízením se tak stalo, přestože jsme tehdy liturgii ani neznali, že se manžel ujal funkce varhaníka, já jsem zpívala. Místní farníci nám vystrojili svatbu, nejprve občanskou, později jsme uzavřeli manželství i před Bohem. Připravoval nás další skvělý kněz – kapucín a dlouholetý vězeň komunistického režimu P. Bernard Bartoň. Jeho víra byla prožitá, očištěná utrpením a františkánskou pokorou, laskavostí a nekonečnou radostí z Boží existence.
V roce 1986 jsme se vrátili do města a po několika letech se radovali z nabyté svobody. Roku 1989 jsme se hodně občansky angažovali, jsme signatáři Několika vět, manžel byl volebním manažerem Občanského fóra. Další léta byla naplněna manželovým podnikáním, mým studiem psychologie, stavbou domu. Ne všechny sny a plány se naplnily, naše manželství prošlo těžkými zkouškami a potýkali jsme se s velkými existenčními starostmi. Dnes mohu zcela jistě potvrdit, že bez Boží ochrany a pomoci by se můj život vyvíjel jinak, mnoho zázraků by se nestalo. Přestože některé chvíle byly těžké, nakonec se i v nich ukázala tajemná Boží moudrost.
Během svého života jsem přišla na to, že ono tajemné mysterium Boží existence je vlastně řízení našich životů – když Bohu nasloucháme, vede nás k dobrému, k lásce, k duchovnímu růstu, k věčnosti. V novém bydlišti jsme objevili nádherný kostel, ve kterém nebyl varhaník. Manžel se tak mohl opět uplatnit, já jsem zpívala a brzy jsme založili sbor, který v obměněné podobě působí dodnes. Po manželovi převzala štafetu dcera, která dnes působí jako varhanice a sbormistryně. Já zpěvem doprovázím liturgii a působím i ve sboru.
S manželem jsme oslavili 40. výročí sňatku a od našich dětí máme celkem šest vnoučat, které stejně jako dříve děti vychovávám k lásce k Bohu a lidem. Nejen svátost manželství mi potvrdila, jak jsou Boží zákony dobré a pro člověka prospěšné. Cítím velký vděk za všechny dary, které jsem od něho dostala.
Kateřina
