Svou životní cestu poznamenanou ztrátou blízkých i odcizením v rodině popisuje v rubrice Zkušenosti s Bohem Lucie.
Má cesta víry započala, už když jsem byla malé mimino, tehdy mě moji rodiče přinesli v zavinovačce k mé první svátosti – křtu. Od té doby jsem se s vírou potýkala prakticky pořád. Navštěvovala jsem křesťanskou školku, pak i církevní základní školu a církevní gymnázium. Nicméně ačkoli se ve víře neustále pohybuji, ne vždy byl můj osobní vztah s Bohem takový, jaký už nyní vnímám, že by být měl.
Dlouho dobu mi to přišlo spíš jen jako povinnost a otrava. Byly i časy, kdy jsem se od víry vnitřně dost odklonila, časy, kdy jsem sice seděla v neděli v kostele, ale to, co šlo jedním uchem dovnitř, šlo druhým hned ven. Škola, hlavně tedy gymnázium, mi víru, pohled na církev atd. spíše zprotivovalo, dokonce i byly časy, kdy jsem pochybovala, zda to má cenu. Sice ano, věřila jsem v Boha a čas od času k němu promlouvala, ale můj vztah k němu byl spíše vlažný.
Největší zlom nastal ve chvíli, kdy mi v roce 2016 zemřel děda, následně za nehezkých okolností odešel bratr z domu a tím se i naše rodina začala navzájem odcizovat. V těchto chvílích, kdy se mi život otáčel naruby, tak jeden bod v mém životě zůstal na svém místě – Bůh. A nejen že zůstal na svém místě, též jsem se o něj mohla opřít a díky tomu se stal Bůh mým opravdovým přítelem, kterému jsem mohla říct vše, co jsem měla na srdci, který mne vždy vyslechnul a kolikrát, když jsem se cítila opravdu na dně, tak mi dal pocítit svou blízkost.
A tak jsem započala vlastní osobní růst a hlavně růst ve víře. Co se budoucnosti týče, moc bych si přála studovat psychologii, takže tímto směrem momentálně směřuji veškeré své úsilí. Vidina toho, že bych mohla pomáhat lidem, kteří se třeba taky někdy ve svém životě ocitnou na dně, je jednoduše něco, co vnímám jako takový životní cíl.
Lucie
