Volný čas, vynucený aktuálními vládními opatřeními v boji proti koronaviru, se někteří seminaristé – a také jeden kněz – rozhodli využít k dobrovolnické službě v nemocnicích.
„Matka Tereza prohlásila, že člověk nežije tolik z lásky, kterou přijímá, jako z té, kterou daruje. Za své čtyřměsíční působení na interním oddělení Svitavské nemocnice jsem si na toto ‚zlaté pravidlo‘ mnohokrát vzpomněl,“ říká bohoslovec Pavel Fiala, který ve zdravotnictví vykonává praxi před přijetím svěcení.
„Moje práce na oddělení pro pacienty s oním slavným onemocněním spočívá především v tom, že v určeném rozsahu pomáhám lékařům a zdravotním sestrám s péčí o pacienty: vydávám jim jídlo a pití, pomáhám s udržováním čistoty, doprovázím je na různá vyšetření nebo odnáším vzorky do laboratoře, chystám desinfekce, převlékám postele a odvážím znečištěné prádlo do prádelny a podobně. Jednoduše se snažím společně s ostatními zdravotníky poskytovat kvalitní péči,“ popisuje.
Do služby prý chodí s očekáváním, co nový den přinese, a ještě se nestalo, že by se nudil. „Práce sanitáře je fyzicky náročná. V bílém overalu, ve kterém vypadám jako kosmonaut nebo sněhulák, je za chvilku veliké horko a rychle se zpotím. Hodně mi ale pomáhá pozitivní a mnohdy i vtipný přístup spolupracovníků. Na mnohých z nich vidím, co to je, když je někdo ‚na svém místě‘,“ popisuje bohoslovec a pokračuje: „Jedna sestřička se mi svěřovala, co ji nejvíc dojalo a co ji trápí. Říkala mi o tom, že jí řidič autobusu dal studentskou slevu. Zprvu nesouhlasila, není přece studentka. A řidič jí řekl, ať to přijme, protože ví, že je zdravotní sestra ‚v první linii‘. Celou cestu autobusem po namáhavé práci probrečela. Někdo si všiml její námahy… A co ji trápí? Asi jako nás všechny strach, že by nakazila někoho staršího a slabšího z řad rodiny nebo přátel,“ doplňuje Fiala.
Svou práci považuje v současné situaci za „dar od církve pro ‚dobu covidovou‘“. „I na covidovém oddělení se lze naučit, co to znamená vidět v druhém člověku Krista. Ať už v pacientovi, ve spolupracovníkovi, anebo na druhé straně zrcadla. Stačí naslouchat. A nikde jinde jsem se v praxi nenaučil rychleji, co to znamená ‚miluj svého bližního jako sám sebe‘, než ve Svitavské nemocnici,“ říká Fiala a dodává: „Věřím, že všechny zkušenosti prakticky využiji v kněžské službě, na kterou se připravuji.“
Věnovat čas, který řádnému personálu schází
Není přitom jediným, kdo se rozhodl nabídnout své síly i čas potřebným. Hned dva zástupci církve se vydali do Uherskohradišťské nemocnice, v době koronavirové jednoho z nejzatíženějších zdravotnických zařízení. „Přihlásil jsem se ve druhé polovině října: nemocnice poptávala na výpomoc i nezdravotníky a já jsem věděl, že mám co nabídnout, protože jsem si službu ve zdravotnictví mohl vyzkoušet už minulou zimu na praxi v rámci Teologického konviktu,“ říká bohoslovec prvního ročníku Matěj Adámek, který nyní pracuje jako sanitář a spolu s dalšími se stará o hygienu a stravu nemocných, připravuje materiál pro péči o ně a je k ruce zdravotním sestrám.
A k podobné službě se zavázal také P. Vojtěch Radoch, kaplan z Valašských Klobouk. „Nápad se objevil poté, co jsem sám prodělal covid-19. V naší farnosti jsme po zavření všeho mohli nabízet jen individuální duchovní péči, která se dá zvládnout i v menším počtu lidí. A protože Uherskohradišťská nemocnice sháněla dobrovolníky, se svolením nadřízených jsem se rozhodl, že nabídnu svou pomoc,“ říká kněz a podrobněji popisuje i svou současnou práci, které se věnuje dvě až tři odpoledne z týdne. „Nepracuji přímo na covidovém oddělení, ale nemocnice mě využívá na zdravotně-sociálním středisku, kde si s lidmi povídám – mám na ně čas, který personál nemá,“ říká P. Radoch.
Služba druhým jako škola vytrvalosti
Péčí o druhé přitom tráví čas také někteří další seminaristé – ne ovšem ve zdravotnictví, ale doma: ve svých rodinách nebo nejbližším okolí, zejména u nemocných a seniorů, kteří za dob koronavirové pandemie potřebují zvýšenou míru pomoci. „Začal jsem navštěvovat několik osamělých starších lidí ve svém městě,“ říká bohoslovec Antonín Uhlíř a dodává: „Je obdivuhodné, jak se někteří lidé pokročilého věku dokázali v čase druhé vlny pandemie i přes znemožnění přítomnosti na bohoslužbách intenzivně věnovat modlitbě. Toto je mi příkladem pro můj duchovní život a povzbuzením v cestě ke kněžství.“
Přímo ve svém domově pomáhá také jeho seminární kolega Vojtěch Kolář. Pečuje zde o své rodiče a prarodiče. „Mám možná poslední příležitost, jak jim poděkovat za věrnost, na níž naše rodina stojí, a posloužit v maličkostech: zapálit svíčku a pustit v rádiu večerní mši svatou, postavit na čaj a otevřít konzervu s rybičkami, umýt nádobí a zapnout televizní noviny,“ popisuje bohoslovec. Jeho prarodiče přitom přednedávnem oslavili významné výročí, sedmdesát let manželství. „Přestože jim docházejí síly a dosluhuje paměť, jsou pro mě vzorem věrnosti. Z této nelehké doby si tak do své přípravy na duchovní službu odnáším představu, jak by mohla vypadat stálost, věrnost a vytrvalost,“ uzavírá.
(ilustrační snímek)
