S klukem, kterého jsem měla moc ráda, jsem prožila snad nejhorší týden v životě. Pomohl mi až Ježíš a také rodiče a věřící přátelé, popisuje pro rubriku „Zkušenosti s Bohem“ Markéta.
Od malička jsem s rodiči chodila do kostela. Když jsem byl malá, moc jsem nevnímala, co to vlastně znamená být věřící, přišlo mi normální v neděli ráno vstávat do kostela. Sice je pravda, že se mi někdy opravdu nechtělo, ale nakonec jsem vždy šla. Že jsem věřící, jsem začala vnímat trošku jinak až na základní škole, kdy jsem chodila do náboženství jediná ze třídy. Ale v té době jsem to ještě moc neřešila, chodila jsem vedle do vesnice zpívat do schóly, a tak jsem věřící kamarády našla tam. Ale poté, co jsem odešla studovat do většího města, už jsem na to neměla čas.
Potom už jsem brala víru trochu jinak. Na střední škole jsem měla kluka, rozuměla jsem si s ním a tehdy jsem myslela, že je to ten pravý, a pořád jsem se za něho modlila. Ale jednou nastala chvíle, kdy jsem začala pochybovat na základě jeho chování ke mně. Jednou v létě jsem seděla při mši svaté v kostele a prosila Pána Boha, ať mi dá nějaké znamení a poradí mi. V tu chvílí v kostele zasvítil paprsek sluníčka přes okno a mně hlavou z ničeho nic problesklo, že si mám dát pozor a být opatrná. Týden jsem nad tím přemýšlela a vůbec jsem nechápala, co tím kdo myslel, ale pak jsem si řekla, že když to poslechnu, nic nezkazím.
Asi po týdnu se začaly dít věci. Ten kluk, kterého jsem měla tak ráda, mi začal vyhrožovat a byl to snad nejhorší týden, co jsem kdy prožila. Samozřejmě mám velmi pěkný vztah s rodiči, tak jsem se jim svěřila a oni mi pomohli. A s tím klukem jsem se rozešla. Tohle byla chvíle, kdy jsem opravdu začala věřit, že Pán Ježíš existuje. To, co se tenkrát odehrálo, jsem nemohla pochopit. Dnes aspoň vím, že na nic nejsem sama.
Potom jsem další léto jela se sestrou na celostátní setkání mládeže v Olomouci. Krátce před tím mi babička oznámila, že bude probíhat příprava na biřmování a že bych tam měla jít, a já jsem pochopitelně řekla, že nikam nepůjdu, aniž bych o tom popřemýšlela: vadilo mi, že mi to babička přikázala. Po celostátním setkání mládeže jsem si to ale rozmyslela a doma jsem oznámila, že k té svátosti biřmování bych chtěla jít, a postupem času jsem zjistila, že s věřícími lidmi je mi dobře.
Markéta
