V mládí jsem se církvi vyhýbala, pak jsem ale začala přemýšlet, proč jsem byla dřív šťastná a teď mám pocit, že je vše na nic, vypráví v rubrice Zkušenosti s Bohem Eliška.
Pocházím ze silně věřící rodiny. Když jsem ještě chodila na základní školu, měla jsem s vírou velké problémy. Většina mých spolužáků a kamarádů byla nevěřící, neměli pro mě pochopení a neustále si mě dobírali. Abych si mezi nimi udržela dobrou pozici, úpěnlivě jsem tvrdila, že víru pouze předstírám a jinak církví a vším, co představuje, pohrdám stejně jako oni. Uvnitř sebe jsem Boha stále cítila, ráda jsem chodila do kostela i na akce pořádané naší farností.
Ovšem tak dlouho jsem tvrdila, že věřící ve skutečnosti nejsem, až jsem tomu sama začala věřit. Přestala jsem se vídat s křesťanskými kamarády, mším jsem se vyhýbala, jak jen to šlo, a kdykoliv se moje rodina začala modlit, odešla jsem z místnosti. S mojí mamkou jsem kvůli svému přístupu měla nemalé roztržky, při kterých jsem se oháněla logickými argumenty, které vyvracovaly existenci Boha, což mě ještě víc vnitřně utvrzovalo v mém ateismu. Cítila jsem v sobě, ačkoliv jsem si to odmítala připustit, prázdnotu.
Proto jsem nejspíš podvědomě znovu navázala kontakt s jedinou další věřící osobou v mém ročníku. Začala jsem s ní chodit na kafe a hodně jsme si povídaly. Její věčný optimismus a neutuchající radost mě donutily se nad sebou zamyslet: Jak jsem se za posledních pár let změnila? Proč jsem byla dřív šťastná a teď mám pocit, že je vše na nic? Proč jsem se vlastně odvrátila od Boha? Co je špatného na tom být křesťanem?
Po malých krůčcích jsem se opět vracela do křesťanského života. Dbala jsem na včasné příchody do kostela, zapojovala se do rodinných modliteb a především přestala tvrdošíjně popírat svou víru. Ale teprve po vstupu na křesťanskou střední školu, jejíž úžasný kolektiv mě nabil novou silou, jsem začala veřejně prohlašovat, že jsem křesťan, bez jakéhokoliv studu. A překvapivě se mým nejmenším problémem stalo právě přijmutí do kolektivu.
Eliška
