NAVRCHOLU.cz

Ve víře mě posílila také karanténa

Spolužáci mi ukázali, jaký je dar mít rodinu a Boha, a v karanténě jsem poznala význam společenství, píše v dalším příběhu z rubriky Zkušenosti s Bohem Terezie.

Pocházím z katolické rodiny. Sedm let jsem chodila na církevní základní školu, ale poté jsem přestoupila na víceleté gymnázium. Do té doby jsem byla zvyklá mít věřící kamarády, proto byl pro mě přestup do nového prostředí šokem, kdy jsem každodenně viděla spolužáky smutné z rozvodu rodičů, spolužáky hledající svou sexuální orientaci a spolužáky, kteří sice mají vše, jen ne zájem svých rodičů, a tak bojují se sebepoškozováním. Ještě více jsem si skrze to mohla uvědomit, jaký je to dar mít úplnou rodinu, více sourozenců a společenství, kde se mohu opírat o Boží slovo. Musím ale říct, že mě překvapuje, že i tito mí spolužáci, i když mají jiné názory, se mě často ptají – protože vědí, že jsem věřící – na nejrůznější otázky ohledně víry. Nevím, ale zdá se mi, že kousíčkem svého srdce i oni ve svém životě hledají „Něco“ víc…

Velmi mi pomohla také karanténa. Každý večer jsme se s rodinou modlili růženec a korunku. Díky této nečekané situaci, kdy jsme byli sami a nemohli se s nikým scházet, jsem si také uvědomila, jak moc je důležité společenství, aby člověk po cestě za Bohem nekráčel sám.

Také bych chtěla napsat, jak Bůh a Duch Svatý působí v životě naší rodiny. Rodiče chodili evangelizovat do ulic města. Jeden čtvrtek došla maminka, spolu s paní ze společenství, k činžovním domům na náměstí, ale nikdo jim neotevřel. Když odcházely, maminka zazvonila na všechny zvonky, protože si myslela, že nikdo není doma, a do mluvítka zavolala: „Bůh vás miluje.“ Když už byly na odchodu, najednou se otevřely dveře a na ulici za nimi vyběhla paní, se kterou se maminka dala do řeči. Ohlásila jí radostnou zvěst, a paní se jí svěřila, že se zrovna přistěhovala, že má pět dětí, a že je tady sama a nikoho nezná a chtěla by zajít do kostela. Maminka jí dala číslo na místního kněze. A opravdu, hned druhý den zašla na faru, přihlásila své děti do náboženství a začali chodit do kostela.

Za rok pak náš pan farář volal, že paní jde ke svátosti biřmování, a poprosil maminku, aby jí šla za kmotru, protože tu nikoho neměla. A tak se maminka skrze to, že šla ohlašovat do ulic, dostala na tuto slavnost svátosti biřmování. Říkala, že to byla nezapomenutelná atmosféra, kdy cítila opravdovou přítomnost Ducha Svatého. Začala se modlit, aby slyšela nějaké slovo pro svůj život, a v kázání slyšela o Panně Marii, jak řekla Bohu ano. Za devět měsíců se nám pak narodil nejmladší bratr. Kdyby třeba maminka Božím řízením nebyla zrovna tam, kde byla, a kdyby neslyšela to, co slyšela, třeba bychom našeho brášku neměli… Jsme za něj vděční.

Terezie
(ilustrační foto: Dominik Novák / Člověk a Víra)