Starosti a smutek mě zavedly do ticha kostela, a tam jsem našla pomoc, popisuje Libuše svůj příběh pro rubriku Zkušenosti s Bohem.
Nepocházím z rodiny, ve které by modlitba byla jedním z důležitých okamžiků všedního dne. Ba ani toho svátečního. Stručně – v dětství jsem se naučila respektovat duchovní svět, ale neúčastnila jsem se ho. Nebyl v mém srdci.
Pak vstoupil do mého života muž, který mě naučil nejen vnímat Boha, ale hlavně mít v Boha důvěru. Roku 1996 jsem s ním přijala svátost manželství. Přišla rodina, děti, radosti, také starosti. A právě ty starosti, trápení i smutek plynoucí z událostí, které mi vstoupily do života, mě nejednou zavedly do tichého prostoru kostela. Tam byla pomoc, hmatatelná pomoc a já děkuji, že jsem byla schopna si jí všimnout.
Dodnes žasnu, co dokáže taková upřímná zpověď. Čím dál víc mě udivuje, co dokáže modlitba. Pocit, který si odnáším z bohoslužby, se nedá s ničím směnit. Je tam mír a klid. Je tam láska a uvolnění. Je v tom vše dobré. Moc si přeji, aby mi i nadcházející biřmování pomohlo více se upevnit ve víře a vztahu k Bohu, protože „mít za přítele Boha není nic malého“. Děkuji lidem kolem sebe, děkuji svému andělu strážnému a své patronce a děkuji i Ježíši Kristu, Duchu Svatému a Bohu Otci za poznání a za sebepoznání.
Libuše
