NAVRCHOLU.cz

Dřív jsem snil o sjednocení slovanských národů, teď mě spíš láká pomáhat potřebným

By Publikováno 23. 9. 2020 Aktuality, Zkušenosti s Bohem

Dětství strávené ve smíšené katolicko-evangelické rodině, dospívání s idejemi panslavismu a znovunalezení víry v dospělosti: to jsou hlavní milníky životního příběhu, o který se v rubrice Zkušenosti s Bohem dělí Vojtěch.

Mí rodiče jsou ohledně víry rozdílní, tatínek je katolického a maminka evangelického vyznání. Dříve než jsem se narodil, maminka uvažovala o přechodu ke katolické víře, ale tehdejší kněz v naší farnosti mamince konvertovat nedoporučil: hlavně proto, že rodiče tak budou pro mě i pro ostatní příkladem, že spolu mohou žít lidé různého vyznání.

Odmalička jsem byl vychováván k víře především tatínkem, který mě učil se modlit a hlavně milovat bližní. Chodili jsme do kostela, ale tehdy jsem byl malý a spoustu věcí jsem ještě nechápal, tak jsem tam spíš spal nebo dělal neplechu. Zato jsem pěkně zpíval. Po nástupu do školy jsem chodil do náboženství. Bývalo to velmi pěkné, ale čím jsem byl starší, tím víc jsem zůstával ve školní družině a byl raději s kamarády u stavebnice než ve třídě s paní katechetkou. To určovalo i můj pozdější postoj k víře, protože jsem náboženství i nedělní mše začal považovat za ztrátu času.

V mých 12 letech ale bohužel začal tatínek odjíždět za prací do daleka, 10 dní nebýval doma a do kostela jsme nechodili, neboť býval opravdu unavený. V té době bylo vše naruby. Začal jsem hledat jen vlastní zájmy, představy a vize, podle kterých jsem chtěl řídit svůj život. Ano, v Boha jsem věřil, ale ne tolik jako dřív. Oddával jsem se spíš myšlenkám panslavismu, o sjednocení slovanských národů, a velmi se mi zamlouvala představa jednoho státu s jediným jazykem, státu ležícím přes půlku Evropy i Asie, o národě s překrásnou kulturou, vyspělými technologiemi, pevnou vládou a hlavně velkými společnými cíli. Tato vize se mi zamlouvala a díky ní jsem si tehdy stanovil své životní pravidlo: žít pro druhé.

Toto myšlení mě provázelo hlavně přes střední školu, kdy jsem narazil na pěknou mladou slečnu, která se mi opravdu zalíbila. Začali jsme se scházet, povídat si, až to přerostlo ve vzájemné zalíbení. Barunka je věřící odmalička a 3 roky jsme spolu chodili a respektovali své postoje. Pak se ale ve mně začaly probouzet myšlenky na dřívější výchovu a na to, že pokud budeme žít spolu, dám Bohu slib, že budeme děti vychovávat ve víře.

Jednou jsem s Barunkou navštívil kostel v Hranicích, kde jsme absolvovali křížovou cestu. Ten večer jsem najednou pochopil všechno, čemu jsem jako malý nerozuměl. Uvědomil jsem si, že všechno, co jsem prožil, nemohlo být jen tak. Od toho dne jsem hodně přemýšlel a prožíval svou největší vnitřní bitvu. Chtěl jsem se navrátit ke křesťanskému stylu života, avšak mé vize, které mi dlouhou dobu řídily život, mi hodně bránily. Měl jsem velký strach je opustit a dlouho mi trvalo promýšlení toho, jak mít obojí. Snažil jsem se najít řešení, ptal se kněží a stále jsem nenacházel odpověď.

Jednou mi jeden kněz řekl, že Bůh má mnohem větší plán. Uvěřil jsem. Popravdě stále střípky své vize mám, ovšem jen ty, které by přinesly dobro. Od té doby jsem znovu začal chodit do kostela, modlit se a objevovat vše, co jsem za tu dobu zameškal. S Barunkou chodíme na malá, společná setkání, jezdíme na studentské mše svaté a zúčastnili jsme se spolu celostátního setkání mládeže v Olomouci. Tam jsem mnohé poznal i prožil. Zvlášť se mi líbila přednáška o partnerských vztazích a životě v rodině: ukázala mi, že Boha ve svém životě opravdu potřebuji, že bez něj je život prázdný.

Chci založit vlastní rodinu, oženit se a vychovávat děti. Budu se snažit pomáhat ostatním nacházet cestu k Bohu, pomáhat všem v nouzi, pilně pracovat a v případě nutnosti nasazovat i vlastní život k záchraně druhých. Ale hlavně dělat vše s velkou láskou.

Vojtěch
(ilustrační foto: Pixabay.com)