Dřív jsem se za víru styděl a znovu ji nalézt mi pomohla také oslava fatimského zjevení Panny Marie, předkládá v rubrice Zkušenosti s Bohem svou životní pouť Martin.
Se zděděnou vírou jsem vystačil zhruba do 18 let. Po nástupu na vysokou školu se ale moje víra stávala čím dál pasivnější: osobní modlitba skoro úplně zanikla, svátost smíření jsem přijal pouze párkrát do roka, četba Bible nebo jiných textů s náboženskou tématikou pro mě byla výjimkou. Jediné, co mě drželo aspoň trochu v kontaktu s Bohem, byla účast na nedělní mši svaté. Bylo to období, kdy jsem se za víru i styděl a v obavě před reakcí lidí kolem jsem se v rozhovorech tématům ohledně víry vyhýbal.
Ale i v tomto období byly chvíle, kdy jsem toužil být blíže Bohu, protože jsem vnitřně cítil, že to je správné a že to dává životu smysl. Často jsem takovou touhu pocítil, když jsem přijal svátost smíření a hned nato jsem se zúčastnil mše svaté, která byla doprovázena zpěvem místní scholy. Oslovovalo mě především sdílení víry ve společenství scholy a mládeže. Upoutávala mě radost a nadšení, které jsem na členech takového společenství viděl. Lákalo mě se do společenství připojit, ale nikdy jsem nenašel odvahu. Navíc jsem byl již věkem vysoce nad průměrem lidí, kteří toto společenství tvořili.
Tento způsob duchovního života přetrvával i po nástupu na doktorát. Celkové toto období trvalo přibližně 10 let. I když jsem ke svaté zpovědi chodil poměrně zřídka, postupem času mně začalo být nepříjemné, že se Bohu vyznávám stále ze stejných poklesků a hříchů a nevidím žádný pokrok k lepšímu.
Přibližně před třemi roky mě shoda okolností dovedla do stavu, kdy jsem si řekl, že už musím se svým duchovním životem něco udělat. Buď se aktivně snažit být opravdovým přítelem Kristovým, anebo křesťanský život „pověsit na hřebík“. Hlavně už jsem nechtěl žít tak nějak na půl. Začal jsem se pravidelněji modlit sám i s mamkou, číst Písmo svaté a častěji se zúčastňovat mše svaté. V období oslav stého výročí zjevení Panny Marie ve Fatimě jsem se dozvěděl o zaslíbeních spojených se slavením prvních pátků a sobot, což mě přivedlo ke snaze přijímat svátost smíření pravidelně každý měsíc. Ovoce se, myslím, dostavilo. Mimo jiné jsem si při přípravě na svatou zpověď začal vzpomínat na věci, které se staly už dávno a které jsem si předtím nedokázal plně uvědomit. Taktéž jsem začal chodit na mši svatou i ve velkoměstě, kde pracuji.
Přes to všechno jsem pořád nedospěl k tomu, abych se nestyděl, když jsem spolupracovníkům nebo spolubydlícím měl povědět něco o své víře v Boha. Jednou mně zpovědník řekl, že s překonáním tohoto typu obav a takové křesťanské nedospělosti by mně mohlo pomoci přijetí svátosti biřmování. Po určitém čase byla v naší farnosti vyhlášena příprava na svátost biřmování pro dospělé křesťany, kteří jakýmkoliv způsobem propásli možnost přijmout tuto svátost dříve. Napadlo mě, že jakou jinou nabídku už potřebuju, abych se do toho dal, a kdy jindy, když ne teď.
V období přípravy jsem zároveň navázal známost. Pochyboval jsem, zda jsem schopný toto všechno nějak skloubit dohromady, a měl jsem obavu, jak se ta slečna postaví ke skutečnosti, že se připravuji na svátost biřmování, ale byl jsem rozhodnutý v přípravě pokračovat, ať už to dopadne jakkoliv. K mému milému překvapení reagovala tak, že je věřící a že také přijala biřmování. Na druhou stranu přiznala, že od té doby už uběhla nějaká doba a ve víře prožívá vlažnější období. Proto jsem byl nesmírně šťastný a dojatý, když se mnou po několika letech před Velikonocemi sama od sebe šla ke svaté zpovědi a se slzami v očích vyšla ze zpovědnice.
Martin
