Až při hospitalizaci jsem se začala pravidelně modlit a vyprošovat Boží milosti, vypráví Eva svůj příběh v rámci rubriky Zkušenosti s Bohem.
Z hlediska víry pro mě zlomovým okamžikem bylo narození mého prvního syna. V závěrečné fázi těhotenství jsem se ocitla v nemocnici, kde jsem strávila tři týdny plné nejistoty a strachu o naše nenarozené dítě. A právě v tomto těžkém období jsem poprvé výrazně ucítila Boží přítomnost.
Ale popořadě. Předtím byl můj vztah k Bohu vlažný. Jako dítě jsem byla pokřtěna a poté absolvovala první svaté přijímání. Vše se odehrávalo v dětském věku, následně jsem k víře vedena příliš nebyla, do kostela nechodila a tak nějak nežila s Bohem. To se změnilo v okamžiku, kdy jsem potkala svého nastávajícího manžela, jehož rodina je silně věřící. Po osmiletém vztahu jsme se rozhodli vstoupit do svátosti manželství a já jsem se tak stala součástí jejich rodiny. Naskytl se mi obraz rodiny, která vírou skutečně žije.
Začala jsem chodit s manželem do kostela, avšak nepravidelně. Velkým impulsem pro pravidelnou návštěvu kostela jako místa setkání s Bohem a také pravidelnou modlitbu bylo již výše zmíněné narození syna. Při hospitalizaci v nemocnici jsem se začala pravidelně modlit a vyprošovat Boží milosti. Až se jedna mladá lékařka rozhodla mé těhotenství ukončit a vyvolat porod. Těžko se vše popisuje do pár řádků, ale byla pro mě něco jako „posel Boží“. Kdyby tak totiž neučinila, kdo ví, zda bychom byli syn i já vůbec v pořádku. Od této chvíle jsem cítila, že se v životě skutečně odevzdávám Bohu a že to takto má být.
Maria řekla: „Hle, jsem služebnice Páně, staň se mi podle tvého slova.“ Toto evangelní motto mě provází mým křesťanským životem. Jsem v rukou Božích a v modlitbách se k Marii stále obracím. Přiznávám, že v životě víry jsem stále na cestě a pevně doufám, že obdarování síly Ducha svatého bude pro mě dalším impulsem, jak v této cestě pokračovat a svou víru rozšiřovat.
Eva
(ilustrační foto: FreeImages.com)
