Víru jsem měl vždy z první ruky, velký náraz ale přišel na gymnáziu, přiznává v dalším příběhu z rubriky Zkušenosti s Bohem Jakub.
Pocházím z křesťanské rodiny, takže jsem vždycky měl víru z první ruky. Rodiče mě nechali pokřtít už jako miminko a poté mě aktivně vedli k životu ve víře. Zpočátku jsem to bral jako povinnost, jako něco, co chtějí rodiče, ale postupně jsem začal poslouchat, co vlastně kněz v tom kostele říká. Také jsem chodil na křesťanskou školu, takže jsem víru bral jako samozřejmost, jako něco, co má každý okolo mě.
Velký náraz nastal především ve chvíli, kdy jsem po sedmé třídě přešel na gymnázium, kde víra už zdaleka tak samozřejmá nebyla. Sice jsem stále chodil do náboženství, ale i tak jsem se delší dobu srovnával s některými názory, které padaly z úst spolužáků i profesorů. V té době jsem byl především vděčný za to, že mám pro svou víru tak dobré zázemí. Také jsem si začal vytvářet vlastní názory na různá společenská témata, v čem mi hodně pomáhala – a stále pomáhá – právě víra, protože člověku poskytuje morální oporu a pomáhá mu rozeznat zlo od dobra.
Dnes už do kostela nechodím jenom kvůli tomu, že musím, ale protože tam můžu každý týden načerpat energii, v klidu se setkat s Ježíšem Kristem, získat morální vzpruhu a také jistotu, že to, o co se snažím, má smysl a vede to k něčemu dobrému. Také mi víra pomáhá uvědomit si své chyby, v čem se můžu zlepšit, co mi chybí.
V budoucím životě se víry rozhodně držet budu, už jenom kvůli tomu, že mi pomáhá si držet směr života a dodává mu jistý smysl. Také chci nadále rozvíjet vztah s Bohem, přečíst si celou Bibli, nechat si projít další věci hlavou a zkrátka vést co nejpříkladnější křesťanský život.
Jakub
