Příspěvek od Anny na oficiálním webu arcibiskupství mě potěšil, protože pisatelka v něm upřímně vyjadřuje stav bezútěchy, který momentálně zažívám ve vztahu k víře i k církvi také já, svěřuje se Helena v reakci na příběh zveřejněný před dvěma týdny v rubrice Zkušenosti s Bohem.
Je dobře právě i tato svědectví přinášet, protože jsou důkazem toho, že ve svém neustálém hledání a rozvíjení vztahu s Bohem netápeme sami. Takové spolu-sdílení působí jako povzbuzení, nacházení podobností a zároveň i přání vyslat vzkaz: Neboj se, po temnotě se zase rozjasní a pocítíš teplo lásky, Ježíšovo objetí.
Zvláště po úmrtí někoho tak blízkého, jako je maminka, má každý člověk nárok cítit bolest, zármutek, možná i stav ztracenosti, prázdnoty, apatie a pocit „míjení se s Bohem“. Není ostudou vyhledat v případě takovéto legitimní „psychospirituální krize“ také pomoc lékaře. I dobrý psycholog či psychiatr může být vyslancem a prostředníkem Ježíšovy uzdravující lásky.
Bůh má pochopení pro lidskou slabost, sám přece tolikrát uzdravuje a bere si k tomu na pomoc i skvělé empatické pomocníky: kněze, zdravotníky atd. Požádat je o radu či pomoc není únik, naopak to může být cesta k uzdravení, k „zapevnění se“, k nalezení začátku nové životní etapy, v níž i víra v Boha bude mít novou podobu – takovou, která je člověku v jeho konkrétní situaci přirozená, ladí s jeho srdcem a promlouvá k němu srozumitelným jazykem.
Milé Anně chci popřát, ať na této cestě postupně nachází radost, a hlavně poděkovat jí za upřímné vyznání a arcibiskupskému webu za jeho zveřejnění.
Helena Terezie
