NAVRCHOLU.cz

Ke dveřím víry mne přibližovalo odhodlání, láska, obavy a příklad

By Publikováno 1. 7. 2020 Aktuality, Zkušenosti s Bohem

Chci dojít až ke dveřím víry – křtu, projít jimi s vděčností a nadějí a objevovat svět za nimi, popisuje své odhodlání Ludmila v dalším příběhu z rubriky „Zkušenosti s Bohem“.

Ač z nevěřící rodiny, po cestě ke křtu jsem pomaličku šla již od začátku. Píšu sice o cestě k cíli, avšak během té cesty jsem si uvědomila, že to není cíl, ale prostředek – dveře, za kterými cesta pokračuje. Mne k těm dveřím poslední tři roky přibližovalo odhodlání, láska, obavy a příklad.

Když píšu odhodlání, nemyslím odhodlání nechat se pokřtít, ale odhodlání změnit svůj život. Před třemi lety jsem si konečně připustila, že ač mám zázemí milující rodiny, přátele a práci, která mě naplňuje, v mém životě je i tak prázdné místo – prázdné místo ve tvaru muže, kterého bych milovala a vážila si ho, i rodiny, kterou bychom založili a já ji mohla zahrnout láskou. Celý život jsem na to čekala, až mi došlo, že pokud něco nezměním, budu čekat možná po zbytek života. A tak jsem na své cestě objevila odhodlání: odešla jsem z milované práce a přestěhovala se za jinou prací od rodiny a přátel z Hané do Prahy. Často jsem o tom rozhodnutí pochybovala, vždyť přece já, holka z vesnice, nechci žít v Praze, nechci kluka z města, který nemá vztah k tradicím a přírodě, nechci vychovávat děti ve velkoměstě. Ale měla jsem své odhodlání a něco uvnitř mi říkalo: Neboj se, jdeš správně. A záhy se začaly dít věci.

Na cestě se k odhodlání přidala láska. Potkala jsem muže, jmenuje se Jan, a ten naplnil mé srdce láskou a radostí. Když jsme se potkali, netušila jsem, že je věřící. Jsem ráda, že mě nechal, ať na to přijdu sama, a myslím, že to bylo moudré. A protože Bůh má očividně smysl pro humor, tak já žila v Praze a Jendu jsem našla na Moravě, odkud jsem odešla a kam jsem se toužila vrátit. Tak jsme si budovali láskyplný vztah na dálku. Trvalo to necelý rok, během kterého jsem přišla na spoustu věcí spojených s tím, že je člověk věřící – a opět mi je nevysvětlil Jenda, ale čekal, až na ně přijdu sama. Teprve po několika měsících mi například došlo, proč ode mě v neděli odjíždí už vlakem ve tři odpoledne. Možná že kdyby mi sám řekl, že jede dřív, aby mohl na mši svatou, tak bych se cítila okradená o čas s ním. Ale protože jsem na to přišla vlastním tempem, sama jsem to přijala jako nedílnou součást našich životů. Mám moudrého a trpělivého muže a myslím, že se za mě musel hodně modlit. Miluji ho za to že mě nechtěl měnit sám od sebe, ale nechal to na Pánu. Celá tahle část mé cesty končí tím, že mi Jenda sehnal práci nedaleko své a já mohla opustit Prahu, kde jsem vlastně být nechtěla, a mohla jsem jít tam, kam mě táhlo srdce.

Stále jsem si ale nedokázala představit, že bych i já mohla hledat pochopení, útěchu, pokoj a klid ve víře. Úplně jsem se ztotožňovala s Jendovými životními zásadami, byly podobné těm, ve kterých jsem sama byla vychovaná, ale stále jsem necítila potřebu pronikat nějak hlouběji do víry. To nakonec změnily až obavy – o naši budoucí rodinu i o to, zda ji vůbec budeme moci založit. Dozvěděla jsem se, že jsem nemocná. Následovaly měsíce nejistoty, testů a čekání na výsledky. Jenda se za mě asi modlil, ale já si připadala bezmocná. Jednou jsem se cestou na vyšetření zastavila před nemocnicí a říkala si, co mám ještě udělat, aby vše dobře dopadlo. A myslím, že v tu chvíli jsem se poprvé vědomě obrátila k Bohu a modlila se. Řekla jsem mu: „Bože, tak dlouho jsem hledala milovaného muže, se kterým bych mohla založit rodinu. Nedopusť, prosím, abychom zůstali bez dětí.“ V neděli jsem Jendu poprosila, aby mě vzal s sebou na mši svatou. V tu chvíli vypadal šťastný jako nikdy předtím. První, co si z kostela pamatuji, je věta „Bože, nerozumím ti, ale důvěřuji ti.“ Od té doby se tím řídím. Nakonec jsem musela na operaci a dlouho trvalo, než mi lékaři sdělili, že jsem zdravá. Ale během toho se zase děly věci.

Někde jsem četla, že chození do kostela z nás nedělá věřící, stejně jako postávání v garáži z nás nedělá auto. To je pravda, ale díky pravidelnému chození do kostela jsem potkala tolik krásných lidí, tolik úžasných rodin. Objevila jsem kurzy Alfa, život ve společenství. Moje nahlížení na to, co je to víra a co to obnáší být věřící, se začalo proměňovat a zatoužila jsem žít život, ve kterém se mohu opřít o Boží přítomnost, žít s vědomím, že je tu vždy někdo, kdo mě vyslechne. Cítím obrovskou vděčnost, že tu pro mě Bůh byl a hledal mě, i když já ho nehledala, a každý den mu chci děkovat za to, že mi dodal odvahu a lásku, zbavil mě obav a přivedl do mého života lidi, kterých si vážím. Začala jsem si klást spoustu otázek a díky lidem, které mi do života poslal Bůh, jsem našla mnohé odpovědi. Jednou z nich je i odpověď na otázku, zda chci být pokřtěná. Ta odpověď je ano, chci dojít cestou až ke dveřím, chci jimi projít s vděčností a nadějí a objevovat svět za nimi. Teď za nimi vidím svatbu, kterou s Jendou plánujeme, a doufám, že jsou za nimi i děti. Cokoli ale za těmi dveřmi čeká, je od Boha a já mu za to děkuji a přijmu to s pokorou, radostí a vděkem.

Ludmila