Maminka umřela, a od té doby jsem se ztratila, popisuje Anna svůj příběh pro rubriku Zkušenosti s Bohem.
Rodiči jsem byla vedena k víře stejně jako moji sourozenci. Pamatuji si, že ne vždycky jsem do kostela chodila ráda a i dnes mívám občasná pokušení nejít kvůli únavě, práci atd. Již od raného věku mě baví zpěv a hudba, takže navštěvuji i scholu.
Nikdy jsem nebyla ve víře na pochybách. Až do předloňska. Onemocněla nám maminka, ráda se slunila, až jednou zjistila, že se jí zvětšilo znamínko, a bylo to. Měla rakovinu kůže, ale tu s vírou zvládla a všichni věřili, že je téměř zdravá (protože člověk s rakovinou se nikdy nevyléčí: buňky nemoci máme v těle všichni, ale jen u některých se to projeví). Pak ale o Vánocích začala být velmi unavená a popletená, všechno ji bolelo a my mysleli, že je to jen z toho, jak se pořád o nás všechny stará. Vyvrcholilo to do několika nádorů v hlavě. Umřela 3. května 2018. A od té doby jsem se asi ztratila.
Vím, že nějaký Bůh je, a věřím ve všechno, co kdy udělal, a když mi je nejhůř, tak se modlím, ale asi to ve mně není tak silné, jak to bylo dřív. Říkala jsem si samé proč a jak a chtěla jsem odpovědi, které mi nikdo nedal a ani dát nemohl. Při mši jsem v zadní lavici v kostele, sedím a potichu si zpívám písničky, které znám odmala s holkami, které zpívají vepředu. Občas jako bych ani v kostele nebyla, přemýšlím – stále – nad vším. V očích mám pořád slzy, ale pokaždé se objeví kvůli jinému podnětu. Když sedím v kostele, tak bych chtěla i něco cítit. Odcházet s lepším pocitem a novou nadějí, ale není to tak. Nejspíš zdaleka nevypadám na zdatného a vyspělého křesťana. A očividně ani nejsem.
Mám stále svou víru, víru v Boha. V nebe a lepší svět. Ale nejsem si jistá církví a životem. Chci svou víru hledat stále víc, abych se upevnila v rodině a v církvi. A abych pochopila, že ne na všechny otázky najdu odpověď na zemi.
Anna
Čtenářská reakce na příspěvek: Po temnotě se zase rozjasní, reaguje čtenářka na Annino svědectví o krizi víry
