NAVRCHOLU.cz
Skip to main content

Festival Forfest usiluje o dialog duchovního umění a společnosti

By Publikováno 28. 5. 2020 1 června, 2020 Aktuality

S myšlenkou propojení progresivních snah současné hudby a výtvarného umění, které se dotýkají závažných duchovních témat, pokračuje letos svým jedenatřicátým ročníkem festival Forfest. Série akcí pod záštitou arcibiskupa Jana Graubnera probíhá v Kroměříži až do konce září.

Letošní ročník festivalu se koná za svízelných podmínek krize koronaviru – půjde tedy o redukovaný program, v němž bylo nutné zrušit účast zahraničních kolegů. Jestliže se v programu přesto objevují umělci cizích národností, je to díky jejich dlouhodobým vazbám na Českou republiku kde trvale pracují.

„Cílem festivalu je programově vyzdvihovat ty tendence našeho a světového umění, které v sobě nesou prvky nového spirituálního náboje a které jsou schopny na vysoké úrovni poskládat znovu roztříštěný obraz postmoderní doby. Hodně se dnes hovoří o jakémsi mezidobí v umění, nejasnosti, záměrné nezřetelnosti. Dějiny umění nás mnohokrát poučily, že právě v takových dobách vznikala díla, která se ukázala jako podstatná a zásadní. Již dnes lze proto mluvit o určitém zlomu v myšlení tvůrčích lidí a konečně celé společnosti. Věříme, že tento pozvolný obrat je ve znamení pozitivních hodnot života, vítězství smyslu nad nesmyslem, přetrvání jasného tvaru v okamžiku nebezpečného zamlžování,“ shrnují zakladatelé festivalu, Václav a Zdenka Vaculovičovi.

Forfest patří k nejstarším kulturním událostem nově obnovené demokracie v ČR. Představuje desítky výstav, stovky koncertů, stovky nahrávacích hodin pro Český rozhlas a ČT a stovky premiérovaných skladeb. Za dobu svého trvání spolupracoval s desítkami klíčových institucí doma i v zahraničí. Více informací: www.forfest.cz

Laudatio

Jaroslav Šťastný, JAMU Brno

Již třicet let probíhá v Kroměříži festival duchovní hudby a umění zvaný FORFEST. Jeho kořeny jsou ještě starší, neboť manželé Vaculovičovi pořádávali i v totalitních časech soukromé „Muzikantské sedánky“, při nichž se o spiritualitě v umění také vášnivě debatovalo. Tehdy bylo toto téma oficiálně tabuizováno a mladí umělci silně pociťovali jeho přitažlivost i absenci jakéhokoliv odpovídajícího fóra pro takové projevy. Od té doby se mnohé sny staly skutečností, ale také se z nich mnoho ztratilo: listopadová revoluce sice přinesla uvolnění z ideologického chomoutu a nastolila nové možnosti svobodného života, ale mýlil se ten, kdo očekával, že tento vývoj povede k rozvoji duchovního rozměru. Nárůstem životních nákladů a zároveň rozbujelou nabídkou zboží všeho druhu byly masy vmanipulovány do preference materiálních statků, jejichž konzum přehlušuje nejvnitrnější otázky. Reklama se stává rozhodující silou. Nakonec i církve v mnohém přistupují na tuto hru a nabízejí spásu jakoby to bylo zboží…

Jestliže za této situace zaznívá otázka „Proč ještě dělat hudební festival s duchovním zaměřením?“, je to důvod k tomu, abychom se zarazili: jak to, že vůbec tahle otázka vzniká? Kam jsme se to dostali? Tlak, kterému je vystavena lidská duše, je stále větší. Čím více dotírají ze všech stran různá rozptýlení a pokušení, tím více hladoví (a ukojit ji nemohou už ani sentimentálně uváděné televizní seriály z dob husákovské „normalizace“). Že touha po spirituálním naplnění je neustále podstatnou složkou lidských potřeb, dokazuje i konjunktura nejrůznějších „meditačních“ hudeb i dalších „meditačních“ prostředků. Bohužel – stejně jako u církví – je i zde upřednostňována vulgární kýčovitost apelující na masové publikum.

Při umělecké tvorbě se člověk dostává chtě nechtě k základním otázkám lidské existence.

Autentická tvorba jej staví do poloh, v nichž je nucen zaujímat etické postoje i řešit otázky světonázoru. Nezbytné soustředění je svého druhu meditační praxí. K uměleckému aktu je třeba odevzdání i víry – ani ne snad tolik té institucionalizované, s dogmaty a rituály, ale ryzí, ve smyslu naprosté důvěry ve Stvořitele. Neboť Umění je lidskou hrou na stvoření světa a v těch nejlepších dílech cítíme Jeho dech. V dnešní sekularizované společnosti však umělecké projevy spirituálního zaměření nacházejí jen těžko své fórum. Církev se jimi cítí spíše ohrožena – snad v obavě z možného odrazení průměrných věřících. Svoji kulturní úlohu plní jen velmi opatrně navzdory papežským doporučením i navzdory biblické výzvě: „Zpívejte Hospodinu píseň novou…“ Oproti výtvarnému umění, kde autor vytváří ve většině případů uchovatelný produkt, má hudba méně uchopitelnou povahu a je zároveň uměním více sociálním – existuje vlastně až ve vědomí posluchače a je mnohem více závislá na zprostředkující (interpretační, organizační) sféře. Tím, jak zákonitě vstupuje do světa tržních vztahů, podléhá automaticky jeho zákonitostem a přizpůsobuje se požadavkům „showbusinessu“.

Dokonce i hudební festivaly duchovní hudby založené na historickém repertoáru spadají do této oblasti a snaží se těžit ze „zlatého dolu“ muzejních exponátů; spiritualita dob dávno minulých je v nich prezentována jako lákadlo turistického ruchu. Na druhé straně nově vznikající duchovně laděná díla jsou svědectvím současného života, nesou v sobě jizvy našich bojů, jsou dokladem naší spirituální žízně. Hudba (či umění) tohoto typu však není „zbožím“, je službou – a to tím více potřebnou, čím méně lidí ji vyžaduje. Čím více se lidé orientují na materiálno, tím více je třeba poskytovat povědomí o spirituální cestě. Právě umění v tom plní funkci jinak nezastupitelnou. Už to, že „nevyžádáno“ vzniká, je důkazem bytostné lidské potřeby se těmito věcmi zabývat, nějak je vyjádřit. Umělecké hledání je vlastně formou hledání spirituálního. Dieter Schnebel, který je zároveň hudební skladatel i teolog, říká, že duchovní umění bylo vždy avantgardní a opravdová avantgarda je nakonec vždy duchovní… Nakonec i ve Starém zákoně je psáno, že do boje mají jít jako první trubači a zpěváci chválící Boha.

Kroměřížský festival je akcí u nás ojedinělou. Svým zaměřením se vymyká běžnému hudebnímu životu nejen pro úzké sepětí s výtvarným uměním, ale především pro nekompromisní akcent na soudobé duchovní hudbě, která zde zaznívá velmi často v premiérách. FORFEST je v tomto smyslu skutečně celospolečenskou službou. O tom jak těžkou, vědí nejlépe jeho organizátoři. Na nás je, abychom důležitost tohoto úkolu pochopili a jejich snahu podpořili. Jsem přesvědčen, že kroměřížský FORFEST je obrovskou šancí nejen pro umělce, kteří ve své tvorbě hledají nové cesty pro duchovní zkušenost a kteří přinášejí její plody, je i šancí pro publikum se s těmito výsledky setkat a v neposlední řadě je i velkou šancí pro město, které tímto počinem nabývá nového významu v rozměru Evropy.