Po setkání s kněžími na poutním místě jsem začal přemýšlet o Bohu a zpětně jsem ve svém životě viděl více náznaků, popisuje Milan svůj příběh pro rubriku Zkušenosti s Bohem.
Já i manželka pocházíme z rodin, kde se o víře a církvi nějak nemluví a ani se nepraktikuje. Rodiče jsou sice pokřtění, ale já a mí sourozenci nikoli. Nikomu jsem svůj postoj nevěřícího nevnucoval a tak jsem to také očekával od druhých. Respektive žil jsem v pochybnostech, jde-li o osud, Boha, přírodu nebo nějakou vyšší moc. Nicméně to, zda je někdo věřící, můj vztah k němu neovlivňovalo.
Můj první silný prožitek přišel asi před deseti lety, kdy jsem se v rámci pracovních schůzek setkal s jednatelem slušné výrobní společnosti na jižní Moravě, kde jsme se během hovoru dostali k otázce víry. Je věřící, evangelík. Povídali jsme si, vlastně povídal spíš on: příběhy, vztah k církvi, k Bohu a podobně. Obchod jsme neuzavřeli a rozloučili jsme se s tím, že už se zřejmě neuvidíme.
Dlouhou dobu jsem si na to nevzpomněl, až když jsem se jednoho dne, asi po pěti letech a v jiné práci, vracel z pracovní cesty. Bylo dost ošklivo, zataženo, nevím proč, zrovna jsem si na to setkání, de facto mé první hlubší setkání s věřícím, vzpomněl. Ve stejný okamžik se přede mnou oblaka rozestoupila. Jen málo, aby prošel kužel slunce, který svítil přímo na cestu před autem. Pásem světla jsem projel, opět se zatáhlo a po slunci ani památka. Znervózněl jsem, nechápal jsem souvislost, možná jsem se i lekl, ale nakonec jsem to považoval za náhodu.
Uběhlo opět asi pět let, kdy jsem se dostal do svého současného zaměstnání. Kolega je věřící, pohybuje se hodně na jednom poutním místě. Často jsme si povídali, jen tak, v rámci různých životních situací nebo při práci. Když se na to dívám zpětně, je to klíčový člověk na mé cestě k Bohu.
S manželkou se asi pátým rokem snažíme o dítě a dlouho se nedařilo otěhotnět. Řešili jsme to i ve spolupráci s lékaři. Bylo to velké silové i emoční vypětí. Tento stres, občas i hádky mě dovedly do stavu, kdy jsem začal pochybovat o tom, zda jsem pro manželku dostatečnou oporou. A právě můj kolega mě přivedl na ono poutní místo a seznámil mě s tamními kněžími. Nyní za to děkuji Bohu. Ukázali mi cestu, začal jsem chodit na setkání katechumenů, začal jsem přemýšlet o Bohu. Viděl jsem zpětně ve svém životě více náznaků, začal jsem si je uvědomovat a pochopil jsem, že to byla Boží vůle, jeho pozvání pro mě.
Nyní vrcholí má příprava na křest. Vnímám to jako začátek nové cesty ve víře, v církvi a s Bohem. Mám obavy z něčeho nového, neznámého, ale těším se. Jedno ovšem vím, děkuji Bohu, že mi ukázal cestu a poslal mi do života lidi, kteří mi k němu pomohli.
Ve vztahu k rodině to bude náročnější, ale vynasnažím se být dobrým křesťanem. Věřím, že mi víra, přátelé a společenství věřících budou i nadále oporou.
Milan (ilustrační foto: FreeImages.com)
