NAVRCHOLU.cz

Konečně jsem pochopila, co to znamená odevzdat se Božímu vedení

By Publikováno 20. 5. 2020 Aktuality, Zkušenosti s Bohem

Až když mi bylo hodně zle a bála jsem se o život svého nenarozeného dítěte, nezbylo mi, než odevzdat vše Bohu a věřit, že ať to dopadne jakkoli, on ví, co je nejlepší, svěřuje se paní Petra v dalším příběhu z rubriky Zkušenosti s Bohem.

Má cesta začala přáním, když jsem poslouchala zprávy v rádiu — být schopna pomáhat druhým. Zároveň jsem si však byla vědoma, že nejdřív já sama potřebuji pomoci — jako živnostník jsem pracovala od brzkého rána do půlnoci, a stejně nedokázala vše zaplatit, bojovala s depresemi, cítila se velmi slabá a bezmocná, potřebovala jsem „vyšší vedení“, které jsem nikde nenacházela. Tak jsem skončila v kostele sv. Michala v Olomouci, kde jsem prosila milého archanděla o pomoc. Chodívala jsem tam hodně často a vždy jen tiše seděla v lavici, když byl kostel prázdný. Michael byl vždy ochoten mi naslouchat, ale také se mě ptal, proč chodím za ním, a ne za Ježíšem. Pomohl mi uvědomit si, že mám zbytečné a nepravdivé předsudky proti církvi. Začala jsem chodit na mše, ale byla jsem si čím dál tím víc vědoma, že bez svatého přijímání mi to nejdůležitější uniká. Jít ke zpovědi pro mně byla pokaždé strašná výzva. Ale když se na to zpětně podívám, každá zpověď mě posune kousek dál – uvědomím si, co je v mém životě špatně, a snažím se to napravit.

Stále jsem však měla pocit, že ještě něco chybí — v roce 2017 jsem sice už chodila každou neděli do kostela, ale připadala jsem si tam jako samotář v anonymním davu. Proto když se naskytla možnost zúčastnit se kurzu Alfa, neváhala jsem. A byla jsem mile překvapená, jak přátelská a otevřená je místní skupina věřících. Kolik aktivit nabízí naše farnost i v týdnu a jak moudrého a laskavého máme pana faráře. Díky kurzu Alfa jsem objevila, jak se žije „živá víra“. Následovala duchovní obnova, kde jsem díky každodenní tiché chvíli velmi prohloubila vztah s Pánem Ježíšem. Citelně jsem poznala, jak oba „půlroční kurzy“ změnily můj život k lepšímu.

Dalšího půl roku jsme měli teoretickou přípravu na biřmování. A já měla velké plány — aktivně chodit do kostela, účastnit se modlitebních společenství, účastnit se různých křesťanských akcí v okolí, podnikat poutě do bazilik… Zkrátka jsem si přála, aby příprava na biřmování byla intenzivní a já mohla stále více duchovně růst, abych byla připravena na ten velký den. Jak to tak ale někdy bývá, z velkých plánů nezbylo nic. V prosinci jsem otěhotněla a bylo mi neustále strašně zle, maximální výkon byl dolézt na přípravu a protrpět to tam v bolestech. Bylo mi tak zle, že jsem neměla síly ani chodit na nedělní mši — což mi ale dalo příležitost sledovat bohoslužby na internetu, a tak objevit ještě jiné moudré kazatele, rozšířit si obzory.

Netušila jsem, jak obrovsky ženu změní, když se poprvé stává matkou. Pocítila jsem obrovskou úctu ke všemu živému, k Bohu a životu. Vždy jsem nějak chápala, že „jsme děti Boží a Bůh nás miluje“, ale teprve teď jsem hluboce pocítila, co to vlastně znamená milovat jako rodič — jak moc milované je dítě bez ohledu na své chyby nebo trable, které rodičům občas způsobí. I když jsou na světě miliardy lidí, pro Boha je každé jeho „dítě“ výjimečným pokladem.

Také jsem konečně pochopila, co to znamená odevzdat se Božímu vedení. Hodně jsem o tom na přednáškách slýchávala, ale jako živnostník, co musí mít rozplánovanou každou minutu dne, jsem to stále nedokázala pochopit. Teprve až mi bylo hodně zle, já měla velký strach o život svého nenarozeného dítěte, ale nemohla s tím vůbec nic dělat, nezbylo mi nic jiného, než odevzdat celou situaci Bohu a pevně věřit, že ať to dopadne jakkoli, on ví, co je nejlepší. Teda, byl to obrovsky osvobozující pocit — místo černých myšlenek mou mysl zahrnula Boží láska a smír s danou situací, odevzdanost.

Petra

(ilustrační snímek: plastika Boží ruky, autor Julius Pelikán)